300 zápasů je opravdu velká porce, zvláště když gólmani nechytají všechny zápasy, ale mnohdy se o zápasy dělí s kolegou. Co na tohle číslo tedy říkáš?
„Ano, na brankáře je 300 ligových zápasů v jednom týmu opravdu slušné číslo a jsem rád, že jsem takového milníku dosáhl. Hráči v poli tohoto čísla dosáhnou určitě v rychlejším čase, právě z toho důvodu, jak jsi uvedl, že brankáři se ve florbale většinou v sezoně střídají a chytat může jen jeden. Mně se to povedlo až v samotném závěru své 14. sezony.“

Všechny zápasy ve své kariéře jsi doposud odehrál v SKV. Pamatuješ si vůbec, jak ses k florbalu na Vinohradech dostal a kdy přesně to bylo?
„Na tohle nejde zapomenout. Pamatuji si i přesné datum. Bylo to 4. dubna 2003, kdy jsem na naší halu dorazil na svůj první trénink elévů. Florbal ovšem pro mě nebyl prioritní sport. Každý, kdo mně zná, ví, že miluju hokej a chtěl jsem chytat v hokeji. Bohužel v té době byl hokej velmi finančně náročný a také moje bruslařské dovednosti na ledě byly spíše průměrné. Tak mi táta nabídl florbal.“

Od začátku bylo jasné, že budeš v bráně?
„Rozhodně. Ať už na školním tělocviku nebo nějakých turnajích ve sportu, kde byl brankář, jsem vždy chytal. Pozice brankáře mě hrozně bavila. Do pole se mi nikdy moc nechtělo, nejspíš proto, že mi to tam nikdy nešlo.(smích).“

V mládežnických kategoriích tě trénovalo mnoho trenérů. Na jaké z nich nejraději vzpomínáš?
„Opravdu jich bylo hodně a hrozně rád vzpomínám na každého z nich. Ovšem nejvíce vzpomínám na Mirka Hladíka. Teď se nejspíš hodně starších hráčů než jsem já zasměje, jelikož vyjít s Mirkem a hlavně pochopit jeho filozofii nebylo jednoduché. Ale tenhle trenér z nás ve starších žácích udělal opravdový tým, kde každý hráč tahal za jeden provaz. Ta sezona byla neskutečná, postoupili jsme také do nejvyšší soutěže a to hlavně díky tomu, jak jsme díky Mirkovi fungovali. Bylo to neskutečné a na to nikdy nezapomenu. Dále jsem chytal pod Michalem Cvrkem, legendárním Ivanem Čulákem, mým taťkou Lubošem Záhorou, též skvělými bratry Pokornými a dalšími skvělými lidmi.“

Hráčská parta se od dob tvých začátků v SKV hodně obměnila. Zůstal ještě vůbec někdo ze "staré" party ve Vinohradech?
„Z mého ročníku 1992 jsem ve Vinohradech zůstal sám. Hráči jako Filip Dotlačil, Jindra Kadoun, David Suchánek a plno dalších už ani nepokračovalo v mužských kategoriích. Je to velká škoda, že se rozhodli skončit, určitě by všichni byli stále přínosem, kdyby u toho zůstali.“

Na chvíli si nakoukl také do mužského áčka. Nikdy tě nelákalo nastupovat za náš A tým?
„Ano, nejvíc ještě jako dorostenec, což tehdejší pravidla umožňovala. Bohužel, když jsem mohl a hlavně chtěl dávat florbalu nejvíc, byl jsem ještě hodně mladý na nějaký trvalý pobyt v áčku. Když jsem přešel z juniorů do mužů, tak sem tam jsem do áčka nakoukl, ale rozhodl jsem se zvolit jako prioritu vysokou školu, na kterou jsem chodil v Pardubicích a florbal šel trochu stranou. Přestat jsem ale nechtěl, a tak jsem chytal v rezervních týmech. Svého rozhodnutí nelituju, stále si florbal užívám. Dnes už pracuji, ale bohužel ani moje práce mi nedovolí dávat florbalu maximum.“

Teď chytáš za béčko a za céčko. S béčkem jste vybojovali vítězství v divizi a s céčkem postup do nejvyšší regionální ligy. Co říkáš na uplynulou sezonu, ve které jsi byl u dvou prvních míst?
„Tato sezona byla skvělá a umístění a počet vítězství to jen dokazuje. Být u dvou prvních míst v jedné sezoně je prostě skvělé. Obou týmům se převážně v sezoně hodně dařilo. Béčko v každé sezoně hraje na špici tabulky, ale třeba u céčka to nikdo nečekal, a proto je radost z postupu o to větší.“

Céčko vůbec nějak válí. Po loňském postupu přišel letos další a k tomu i vítězství v lize. Čím to je?
„Rozhodně největší zásluhu na tom má Gusta Ondrejčík, který v céčku nastavil nějaký systém. Před každým turnajem důkladně strávil hodně času nad sestavou a týmu se hodně věnoval. Nebylo to tak, že si prostě parta pár kluků jde odpinkat zápas. Dalším faktorem bylo právě velmi dobré fungování týmu, do kterého zapadli skvělí mladí hráči Petr Blažej a Erich Winkler, kteří si výborně sedli s ostatními vynikajícími hráči jako jsou Jakub Pecha, Filip Horák, Richard Klíma, Martin Zima, Jakub Vrzák, Michal Zitko a další.“

Dva roky jsi působil také jako trenér mládeže. Už tě nelákalo pokračovat dál?
„Dva roky strávené s týmem dorostenek mě stály opravdu velké množství sil, hlavně teda psychických. (smích) Ale teď vážně, s holkama mě to moc bavilo, byly to skvělé dva roky. Ovšem jak už jsem řekl v jedné z předešlých otázek, moje práce mi bere spoustu času a zvládat trénování a chytání zároveň by bylo prakticky nemožné. Poroto jsem se rozhodl skončit s trénováním, abych měl čas na chytání. Návrat na lavičku ovšem v budoucnu nevylučuji, stát se může cokoliv.“

Letos SKV oslaví 20 let od svého vzniku. Kromě toho, že aktivně chytáš, chodíš rád podporovat i ostatní kategorie. Co bys tedy celému klubu popřál do budoucích let?
„Jedním slovem - úspěch. A to v každé kategorii. A tím nemyslím jen první místo tabulky. Za úspěch považuji i radost našich malých dětiček, které to díky SKVělým lidem v SKV bude bavit a budou se florbalu u nás věnovat i v dalších letech. Dále ať se našim mužům povede ten vytoužený postup do superligy a holkám, ať už se jim podaří opustit dno extraligové tabulky a zkusí zaútočit na play off. Pevnou vůlí a tvrdou prací to jistě oba týmy dokážou!“