Ivane, patnáct let - to se zdá jako opravdu dlouhá doba. Jak to přijde tobě?
„Je to opravdu dlouho. Při setkáních s našimi bývalými i současnými hráči vidím jak ten čas hrozně letí. Většinu z nich jsem znal ještě v době, kdy chodili do školy, a teď už jsou z některých tátové od rodin.“

Vybavuješ si ještě ty úplné začátky klubu?
„Lupáčova je název ulice v Praze na Žižkově kde jsme začínali. V té době jsem tam učil na ZŠ. V roce 1996 DDM Prahy 3 organizoval obvodní soutěž ve florbale. Na schůzi tělocvikářů nás jeho zástupce ve stručnosti seznámil s tímto sportem a s jeho pravidly. Zajel jsem do prodejny, kterou vlastnil pan Slavík na Novovysočanské ulici a koupil pro školu sadu florbalek. Byly to hokejky žluté a červené barvy asi 80 cm vysoké. Dnes s takovou hokejkou nechce hrát ani malé dítě. Žákům se tenhle sport zalíbil. Tak jsme se rozhodli začít na škole trénovat. Postupně si kluci přivedli kamarády. A po odehrání několika přáteláků jsme se rozhodli přihlásit do soutěže ČFbU. Před prvním ligovým zápasem jsme neměli florbalky, které by vyhovovaly pravidlům. Vašek Mikšátko (zakládající člen týmu) zašel za ředitelem ZŠ Lupáčova, panem Hausnerem, a ten nám zakoupil první ‚regulérní‘ florbalky.“

Proč jste tehdy vlastně zvolili název Coyotes?
„Hodně našich hráčů sledovalo NHL. Phoenix Coyotes byl v té době v této soutěži druhým rokem a byl docela populární. A když Michal Mirgos (jeden ze zakládajících členů našeho florbalového týmu) začal na trénincích vydávat kojotí zvuky, o názvu bylo rozhodnuto.“

Do názvu klubu se dostalo "HC" nějak omylem. Jak to tehdy bylo?
„To má na svědomí opět Michal Mirgos. Hrál pozemní hokej a nedělal rozdíly mezi pozemákem, hokejbalem, hokejem nebo florbalem. Pověřili jsme ho podáním přihlášky do soutěže a on v rubrice název oddílu uvedl „HC Lupáčova Coyotes“. V roce 1999 na turnaji Czech Open jsme se utkali v kategorii junioři s celkem ŠSK ZŠ Vsetín-Luh (prohráli jsme 2:3). Po zápase se mě ptali trenéři soupeře, kde že se nachází ta vesnice Lupáčova.“

Kolik lidí se tehdy o klub na konci devadesátých let staralo a jak rychle přibývali hráči?
„O klub jsme se starali podle toho, kdo co uměl, sehnal, dokázal zařídit a kdo koho znal. Protože jsem učil na ZŠ Lupáčova o příliv nových hráčů v mládežnických kategoriích nebyla nouze. Začal jsem trénovat juniory, starší a mladší žáky. Vašek Mikšátko se věnoval elévům. Mnoho současných i bývalých hráčů chodilo na Lupáčovku. Například Dalibor Nigrin, Martin Zima, Michal Vlk, Viktor Vondra, Jakub Noha, Jan Řeřicha, Daniel Dvořák, Petr Novák, Jindra Očenášek a mnoho dalších.“

A kde jste tehdy vlastně trénovali?
„Prví tréninky probíhaly v tělocvičně o rozměrech cca 16 x 9 m na ZŠ Lupáčova. Další tělocvična ZŠ Chvaletická na Lehovci už byla poměrně větší. Protože jsme sem museli dlouho jezdit, přesunuli jsme se na ZŠ Chelčického na Žižkov. No a poslední štace je dnešní hala TJ Sokol Královské Vinohrady v Riegrových sadech.“

Vybavuješ si, kdy a za jakých okolností tam klub přešel?
„Přechod do Riegrových sadů zařídil Jindra Očenášek. Jako kluk chodil cvičit do Sokola a znal tam hodně lidí. Protože jsme chtěli trénovat ve velké hale o přechodu bylo rozhodnuto.“

Přechod do struktur SKV byl asi pro klub zcela zásadní zlom, že? Nejen kvůli hale...
„Máš pravdu. Byl to velký zlom. Do té doby jsme si o všem rozhodovali sami. Najednou jsme se museli přizpůsobit „sokolským“ zvykům a systému práce. Občas jsme se smáli, občas jsme zuřili. Příklad. Před mužským turnajem jsme chtěli vyčistit halu. Sehnali jsme čistící stroj, saponáty. Na Sokole se nás zeptali: „Kdo zaplatí vodu a elektřinu?“ Velkým problémem byl i název „Coyotes“ na finančních dokladech. Když nám řekli, že nám je nebudou proplácet, změnili jsme název oddílu na TJ Sokol Královské Vinohrady.“

Áčko mužů se každý rok dostávalo o ligu výš. Viděl jsi v něm tehdy extraligový potenciál?
„Postup jsme zahájili v ročníku 2001-02 kdy jsme vyhráli 5. ligu. O extralize se nám v té době mohlo jenom zdát. Hráli jsme florbal jenom pro radost. Časem se náš přístup k florbalu zlepšil. Zkvalitnily se tréninky, vychovali jsme dobré hráče a vhodní hráči nás posílili. Každým rokem jsme postupovali až do 2. ligy. Tady jsme se na rok zastavili. No a v dalším roce jsme vyhráli první play-off 2. ligy když jsme ve finále zvítězili nad FBC Vikings Kopřivnice.“

Do extraligy tým postoupil v sezoně 2005/06. Jak s odstupem let hodnotíš tehdejší euforii?
„Podle mě přišel postup do extraligy příliš brzy. Neměli jsme funkcionářské zázemí a chyběly nám dlouhodobější zkušenosti s celostátními soutěžemi. Nutno však podotknout, že kdybychom tenkrát nepostoupili, možná bychom nepostoupili nikdy.“

Vystoupení v extralize ale nebylo pro image SKV příliš šťastné. Čemu to zpětně přičítáš?
„Neměli jsme na extraligu kádr ani zkušenosti. Příprava na sezónu byla stejná jako na 2. ligu a nezískali jsme vhodné posily. Už prohra v prvním kole Poháru ČFbU s týmem CSKA Hlásná Třebáň 1:4 naznačila, že něco bude asi špatně. První bod jsme získali až v prosinci s Tatranem Střešovice na jeho půdě po remíze 5:5. Druhý a poslední bod v základní části jsme získali s FBŠ Bohemians Praha po prohře v prodloužení. Účastí v extralize jsme však získali spoustu zkušeností, které se nám hodily v dalších sezonách. Hlavně se změnila organizace práce v oddílu.“

SKV dlouho nemohlo najít trenéra, který by áčko mužů dlouhodobě vedl a tým šel nahoru - čím to?
„Nějaký čas jsem vedl tým mužů. Po mně jej převzal Václav Mikšátko. Po něm Roman Zwiefelhofer, Tomáš Skřont, Miroslav Hladík, Václav Hudeček, Luděk Beneš (několik zápasů play-down extraligy), Vilém Svoboda a Michal Pazdera. To byli a jsou trenéři SKV. Každý z nich týmu předal něco pozitivního. A že jsme dlouho nemohli najít vhodného trenéra pro áčko? Znáš to. Jednou trenér nevyhovoval hráčům, podruhé hráči trenérovi. Jeden měl na hráče přehnané požadavky, druhý byl s nimi až moc velký kamarád a neměl autoritu.“

SKV ale není jen áčko mužů. Kdy začaly přibývat další kategorie?
„V roce 1998 jsme založili družstvo juniorů. Byli to hráči, kteří pravidelně hráli i za muže. Mezi ně patřili např. Líba Nigrin, Honza Řeřicha, Eda Piňos, Pavel Doubek, Martin Zima či Lukáš Horák (později hrál za Tatran). Na hráče této kategorie vzpomínám nejčastěji. Pravidelně jsme hráli na špici 2. ligy a bojovali o postup do 1. juniorské ligy. V roce 1999 vznikli starší žáci. Tady začínal např. Viktor Vondra, Jakub Vrzák, Pavel Kantor, Filip Špůr a další. V roce 2000 mladší žáci (Viktor Filip, Adam Vejrych, Tomáš Smrkovský a nezapomenutelný kanonýr Ondra Balada) a elévové (Marek Zima, Vítek Neuman, Jakub Šindelář, Bolek Kytka, Lukáš Bauer – dnes brankář Mladé Boleslavi). Dorostenci v roce 2004. Muži B vznikli v roce 2001, muži C v roce 2004. V roce 2001 vzniklo i družstvo žákyň. Začínaly v něm hráčky jako např. Petra Batíková, Hanka Vejborná, Katka Dvořáková a další. Juniorky máme od roku 2002 a dorostenky od roku 2009.“

Pojďme po 15 letech trochu bilancovat. Koho bys vyzdvihl jako tři největší osobnosti  historie SKV?
„Pro mě je osobností SKV číslo jedna Líba Nigrin. Pamatuji jeho florbalové začátky na Lupáčovce. Kromě krátké doby, kdy byl v Německu, celou svoji florbalovou kariéru spojil s SKV. Jako obránce byl a je pořád skvělý. Je příkladem pro všechny mladé hráče. Druhou osobností SKV je podle mě Martin Zima. S florbalem začínal společně s Líbou Nigrinem (chodili spolu do jedné třídy). Patřil vždy mezi nejlepší útočníky a pravidelně obsazoval přední příčky juniorských a mužských statistických tabulek. Oba pracovali i ve vedení oddílu. No a třetí osobností SKV podle mě byl Roman Zwiefelhofer. Než k nám přišel pracoval nějakou dobu v SSK Future. Naučil nás systematické práci. Všechny hráče (hlavně juniory) doslova zbláznil do florbalu. Všichni na něj dodnes vzpomínají. Škoda, že ze zdravotních důvodů u nás skončil.“

Jak bude vypadat SKV za dalších patnáct let?
„Kdybych měl křišťálovou kouli a uměl z ní věštit, tak bych to věděl. Ale teď vážně. Věřím, že se v dohledné době některé z družstev dostane do nejvyšší soutěže a bude v ní hrát důstojnou roli. Myslím si, že o budoucnost florbalu v SKV se nemusíme bát. Hlavně co se týče kategorie mužů a žen. Rezervy vidím v práci s mládeží. Je potřeba věnovat se výchově mladých hráčů nejenom na Sokole. Navázat spolupráci se základními školami (Ivan Čulák působí jako učitel na ZŠ Jiřího z Lobkovic - pozn. redakce). Vést florbalové kroužky, jít se podívat na školní florbalové soutěže, které pořádají Domy dětí a mládeže. Zde se stále objevuje mnoho talentovaných chlapců a dívek. Nemůžeme se spoléhat jenom na nábory nebo na to, jací a kolik kluků přijde v září na naše tréninky.“

Na závěr - co bys popřál SKV k jeho 15. narozeninám?
„Hodně mladých adeptů florbalu, trpělivé a kvalifikované trenéry, klidné a rozvážné funkcionáře a hlavně hodně oddaných a slušných fanoušků.“