Jak ses vlastně dostal do SKV?
„Jako většinu bývalých coyotů mě k florbalu přivedl Ivan Čulák v rámci hodin tělesné výchovy na Lupáčovce. Z té už to byl jen krůček do týmu HC Lupáčova Coyotes, kterému Ivan dlouhá léta úspěšně velel a ze kterého vzešlo současné SKV. Když mě tehdy Ivan přetáhl z fotbalu k florbalu, bylo mi, myslím,13 let a psal se tehdy pravděpodobně rok 2001.“

Jaké máš obecně vzpomínky na florbal na Vinohradech?
„Vzpomínek je spousta. Od prvních začátků v hale na Balkáně, kde jsem měl tu čest nastupovat vedle tehdejší ikony mladších žáků Tomáše Bílka, přes legendární výběhy Ondry Balady v nafukovačce na Radlické až po historický postup SKV do extraligy.“

Teď jsi sám zmínil, že jsi byl u rozkvětu áčka a postupu do nejvyšší soutěže. Jak vzpomínáš na toto období?
„Z této sezony si vybavuji několik prazážitků. Nové dresy bez rukávu, které nám všichni záviděli. Radu Petra Puflera, jak si máme kvůli těmto dresům každý ve sprše správně oholit podpaží, no a pak tu sérii play off. Tehdy se hrálo ještě na dva vítězné zápasy. Lépe postavený tým začínal vždy venku, aby v případě třetího zápasu končil doma. Živě si vybavuji moment v Jihlavě, kdy se zhmotnil jeden z oblíbených Ivanových vtipů (gól Nohou neplatí, neboli Noha v brankovišti). Tehdy mě, tuším, Vlčák (Michal Vlk) trefil před bránou do boty a míček se v prodloužení odrazil do brány. Gól tentokrát naštěstí platil a my tak postoupili do finále, kde jsme přes Kopřivnici dokráčeli až k vysněnému postupu.“

Pak jsi působil také v dalších velkých klubech v Česku a s Tatranem jsi dokonce získal mistrovský titul. Dá se tedy říct, že tě angažmá v SKV vyhouplo k těmto dalším výzvám?
„Jak rychle přišel postup, tak stejně rychle přišel i sestup. V té sezoně jsme uhráli jediný bod ve střešovické stodole. S Adamem Vejrychem, se kterým jsme proválčili v SKV snad všechny možné kategorie, jsme měli před sebou poslední rok v juniorech a rozhodli se, že zkusíme jít na zkušenou a kývli tehdy trenérce Zuzce Martínkové na letní přípravu juniorů v Tatranu. Na konci přípravy byl na programu tradiční turnaj ve Švýcarsku, na který pravidelně jezdilo tatranské áčko. Bylo zvykem, že se tu nechávalo čuchnout nejstarším juniorům, tak mě vzali s sebou. Turnaj se mi celkem povedl a tehdejší trenér Petr Ďarmek si mě nakonec nechal u áčka. Mohl jsem tak prožít dvě skvělé sezony vedle Bedly, Frídi, Johana, Bolka a dalších tatranských legend. Když se na to zpětně podívám, myslím, že právě zápasové vytížení v mládežnických kategoriích SKV, kdy jsme hrávali klidně šest zápasů za víkend, mě zocelilo natolik, že jsem dostal šanci v Tatranu.“

Kdybys měl vybrat nějaké tvé nejoblíbenější momenty z působení na Vinohradech, co by to bylo?
„Jak jsem říkal, vzpomínek a oblíbených momentů je spousta. Kromě ligových zápasů mi utkvěly v paměti i různé turnaje, které jsme objížděli. Vybavuji si turnaj v Ostravě, kde jsem byl jako dorostenec. Někteří se večer tak poctivě připravovali, že ráno nešli vůbec vzbudit. Nepomohla ani ledová sprcha. Tuším, že ze stejného turnaje je i další Ivanova legendární hláška. Při dlouhém čekání na tramvaj č. 12, která nás měla odvést na tehdejší Sarezu, přijela šestka. Ivana napadlo, jestli místo zdlouhavého čekaní na dvanáctku nemůžeme jet raději dvakrát šestkou (směje se).“

Jsi ještě s někým z bývalých spoluhráčů v kontaktu?
„Pravidelně se vídám s Vikym Vondrou a Michalem Trunečkou na rybách, občas se vidím s Gožichem (Adamem Vejrychem). V rámci pracovních povinností se někdy potkávám s Martinem Marinovem. V květnu jsme se zúčastnili benefičního turnaje firem na Tatranu a Marin dokonce po letech opět zaklekl do brány.“

Sleduješ ještě superligové výsledky a dění v SKV?
„Superligu obecně po očku sleduji, takže vnímám i výsledky SKV. Je skvělé, že už napevno zakotvilo v nejvyšší soutěži a zdatně prohání ty nejlepší týmy.“

Hraješ ještě někde dodnes florbal? Případně čemu se ve volnému času věnuješ?
„Po dvou letech v Tatranu jsem strávil ještě dva roky na Chodově a pak na dlouhé roky zakotvil v Traverze Mukařov. S florbálkem jsem tak dlouho chodil pro vodu, až se záda utrhla… Loni na jaře jsem se vrátil do Střešovic, bohužel do ÚVN, kde jsem skončil na sále s vyhřezlou ploténkou. Od té doby se florbálku zdárně vyhýbám. Výjimkou jsou jednorázové akce jako Prague Masters nebo jiné turnaje. Jinak jezdím na kole a občas si zahraju fotbal.“

Jak se těšíš na Reunion Game?
„Těším se, to mohu říct (usmívá se). Rád všechny zase uvidím a třeba bude šance si po letech i pinknout.“