Jak ses vlastně k trénování v SKV dostala?
„Přiznám se, že už je to chvíle a úplně si to nepamatuji, ale vím, že se nás na tréninku trenéři ptali, jestli někdo nemáme čas a chuť pomoci s trénováním holek. No a já měla čas i chuť, tak jsem po boku Péti Batíkové pomalu začala objevovat svět trenérství.“

Trénovala jsi už od roku 2013. Na co nejraději vzpomínáš?
„Musím říct, že nemám přesně zážitek, který by se mi vryl do paměti. Během těch pár let jich bylo tolik, že žádný úplně nevyčnívá. Přiznám se, že nejvíc teď asi vzpomínám na to, jak holky za tu dobu vyrostly. Když si uvědomím, že některé z nich trénuji už pátým rokem, tak mi to přijde neuvěřitelné. Že se za tu dobu dokázaly tak herně posunout (a vyrůst) a že na tom asi trochu budu mít i zásluhu, takže jsem na ně hrdá. A hlavně, že to se mnou těch pár odvážných vydrželo celou tu dobu!“

Jak moc ti v trenérské kariéře pomohlo to, že jsi byla součástí také juniorské a seniorské reprezentace?
„Pomohlo mi to určitě hodně. Byl to další, zase trochu jiný pohled na florbal, ze kterého jsem mohla čerpat a předávat tyhle zkušenosti dál. Ale spíš mi to pomohlo do mé herní kariéry než do té trenérské, přeci jen ten pohled na florbal v reprezentaci a v SKV je o pár úrovní jinde.“

Měla jsi nějaký trenérský vzor?
„Přiznám se, že ne. Jelikož jsem se k tomu trénování dostala vlastně náhodou a ne, že bych si za tím úplně šla, tak jsem nikoho neobdivovala.“

Přenášela jsi na svěřenkyně zkušenosti, co jsi získala z přípravy s áčkem?
„Určitě. Díky tomu, že jsem po celou tu dobu byla zároveň i aktivní hráčka, tak jsem si dokázala lépe představit, co se asi holkám honí hlavou. Snažila jsem se eliminovat ty věci, které se mi jako hráčce od trenéra nelíbily, a dělat ty, které bych zase ocenila. A samozřejmě jsme i čerpaly různé hry a cvičení, které jsme poupravily tak, aby byly pro holky ideální.“

Co ses za těch pět let naučila o trénování?
„Že to je časově náročné řemeslo, ale za ty zážitky to stojí. Přiznám se, že už poslední dobou mě to trénování zas tak nebavilo, ale vzhledem k tomu, že ty holky, které trénuju, jsou prostě super, tak jsem se těšila hlavně na ně. Protože jsem věděla, že je to baví a dávají do toho maximum, alespoň většinou (směje se). Byla radost je trénovat a hlavně koučovat na zápasech. A jelikož jsem zvolila cestu trenér-kamarád a ne nějaký pedant, tak mě to opravdu bavilo. Myslím, že i tohle hraje roli u holek, protože mi pak více důvěřovaly a když se něco dělo, tak neměly problém za mnou dojít a svěřit se mi.“

Jsou v dívčí mládeži SKV nějaké naděje, které by se v budoucnu mohly prosadit?
„Rozhodně! A není jich málo. Záleží ale pouze na nich, jak se k tomu postaví a zda u florbalu vydrží. Pokud ano, tak věřím, že z nich budou jednou dobré, ba přímo skvělé hráčky.“