Pojďme ale na úplný začátek. K florbalu se Líba dostal na ZŠ Lupáčova v 9. třídě, kdy se ve škole otevřel kroužek, a proto nám může trochu detailněji a osobitě povyprávět příběh SKV. „Pod vedením pana učitele Ivana Čuláka jsme se začali scházet ve velké tělocvičně, která je velká asi jako nářaďovna na sokole. Teď přeháním, ale jen trochu (směje se). Z tohoto roku si vybavuju i první zápasy, které jsme hráli za školu. Měli jsme ve třídě třeba Tomáše Riegera nebo Matěje Hájka, kteří už florbal vyzkoušeli v Tatranu. Z Matěje byl nadějný gólman, který chytal až do juniorů a nakoukl i za záda Tomáši Kafkovi, ale pak dal přednost víře a stal se z něj kaplan,“ popsal start své florbalové kariéry.

„Ve druhém pololetí pak na náš kroužek občas začali chodit i další starší kluci, se kterými jsme hráli a dostávali od nich hrozně naloženo. Jakub Smola, Michal Mirgos, Petr Mudra, Petr Holubec a další kolem nich se pak na konci května domluvili s našimi učiteli Ivanem Čulákem a Vaškem Mikšátkem, a 30. 5. 1997 tak vznikl klub HC Lupáčova Coyotes. Na stránkách SKV je historie popsána, jen připomenu, že kluci tehdy fandili Litvínovu, proto máme žluté a černé barvy. HC jsme se jmenovali, jelikož FBC ještě moc ‚in‘ nebylo a na Lupáčovce to byl v tělocvičně spíš hokej. Coyotes jsme byli podle vyjadřování Mirgose, který řval jako kojot,“ dovysvětlil Líba Nigrin okolnosti vzniku klubu.

Florbal v té době u nás ještě nebyl tolik populární, přesto se podařilo vylepšit materiální vybavení. „Ředitel školy nám zakoupil ze školních peněz sedm nových hokejek, jedna stála 1400 Kč. Oproti těm původním to byly fakt profi kusy. Bohužel všechny byly doleva, a tak jsem část sezony hrál s hokejkou na druhou stranu. Ohnul jsem jí samozřejmě na svoji stranu, takže bekhendy s ní šly samy, ale forhendem jsem balonek pochopitelně nebyl schopný zvednout. Hrál jsem takhle někdy do půlky sezony, než jsem si koupil konečně svoji hůl na správnou stranu,“ vylíčil kuriózní příběh.

Z Lupáčovky se postupně přešlo do větší tělocvičny na Lehovci. „První sezonu se nám v lize docela i dařilo, byla to tehdy čtvrtá nejvyšší soutěž. Skončili jsme zhruba uprostřed, ale já jsem do zápasů naskakoval spíš jako náhradník. Naučil jsem se tak trpělivosti, přednost měli starší a zkušenější borci. Mně bylo tenkrát 15, takže věkem jsem byl podle současných tabulek prvním rokem dorostenec,“ pousmál se Líba.

„S Borkem Černým jsme tak prokecali spoustu zápasů, ale nevadilo nám to. I několik střídání za zápas nám stačilo k tomu, abychom vydrželi a makali. Tenkrát se hrály vždycky tři zápasy za víkend. Dva v sobotu a jeden v neděli. Na to, že to byla nejhorší liga, jsme jezdili po všech čertech. Měli jsme v lize Kaplici, Rokycany, Želvičky Liberec a další. Výjezdy byly památné, ale historky z nich jsou zveřejnitelné až po desáté hodině, ideálně u piva,“ přiznal hráč, se kterým je spjato číslo 2.

„Už první sezonu hrál taky Martin Zima, jediný aktivní hráč SKV, co to se mnou ještě pamatuje. Viktora Vondru nepočítám, protože ten byl tenkrát věkem v žácích a Bolka Kytku taky ne, protože ten byl věkem v elévech. Oba zatím jen honili balonek v tělocvičně, další kategorie se do ligy přihlásily později,“ zmínil dalšího pamětníka i mladší hráče, kteří už v té době působili u Coyotes.

„Po první sezoně několik hráčů odešlo do konkurenčních Panthers, kam je přetáhl Míra Hladík. Náš tým tak zůstal hodně oslaben, ale o to více dostávalo přednost mládí. Hrát začali Pája Doubek, Honza Řeřicha, Dan Dvořák, Eda Piňos, Tomáš Jandák a další. Založili se junioři, takže další tři roky jsem hrál zároveň za chlapy a za juniory. Měli jsme proto každý rok pěknou porci zápasů, mužský tým byl až na pár výjimek zároveň týmem juniorským. V juniorce byla první sezonu jen jedna liga rozdělená na několik divizí, takže jsme si užili i zápasy například proti Tatranu, stejný rok jako se založil náš tým se založil i juniorský tým Chodova. Další dva roky jsme pak hráli na špici druhé nejvyšší soutěže, ale ani jednou se nám nepodařilo postoupit. V chlapech jsme po dvou letech sestoupili ještě o ligu níž, kde jsme se dva roky nadechovali k následné jízdě vzhůru,“ zavzpomínal na první sezony.

„V páté nejvyšší soutěži jsme poprvé potkali tým Torza Sorry, kde si nás všimli Vilém Svoboda a Luděk Pokorný. První rok šli do baráže o ligu výš oni, to jsme ještě měli mlíko na bradě. Další rok jsme ale najeli na vítěznou vlnu, která skončila o tři roky později o tři soutěže výš. Při postupu do třetí nejvyšší soutěže po sezoně 2002/2003 jsme se pak přestěhovali na Vinohrady a změnili název na TJ Sokol Královské Vinohrady,“ zmínil dnes spřátelenou Torzu a úspěchy v podobě postupů do vyšších pater českého florbalu.

A jak se vůbec Líba Nigrin dívá na své florbalové působení? „Můžu zatím hodnotit jen florbalovou kariéru v áčku, protože ještě pořád se snažím být aktivní. Z mého pohledu se mi splnilo vše, o co jsem usiloval. Ze začátků v malé tělocvičně mezi spolužáky jsme se z 5. ligy dostali až do tehdejší extraligy, kterou jsme si zahráli v sezóně 2006/2007. Pak jsme spadli, ale už jsme nikdy nehráli níže než v první lize. Měl jsem štěstí na fajn spoluhráče i trenéry. Skvělou partu, kterou jsme tehdy měli, dokládá to, že v současném vinohradském béčku je spousta hráčů, kteří to se mnou pamatují,“ je Líba upřímně rád, že se vazby mezi některými parťáky nezpřetrhaly.

„Jmenovat největší úspěchy není jednoduché. Každý postup byl skvělý, úžasné bylo při třech postupech v řadě nastupovat vždy v září v pozici nováčka a v zimě po Vánocích přepočítávat sezonní cíle z udržení soutěže na boj o postup,“ opět zavzpomínal na euforii ze tří úspěšných sezon v řadě.

Pouze jeden moment je ale pro Líbu Nigrina těžké vybrat. „Těch zážitků je tolik, že by to vydalo na samostatnou knihu. Největší radost jsem ale měl asi z gólu v prodloužení v památném play down. Pátý zápas proti Českým Budějovicím, stav po dvou třetinách 1:4 a nakonec udržení v soutěži. To nevymyslíš. Být to v Americe, je z toho pěknej doják. Vím, že jsem to tam kolem půlky trochu motal. Sám jsem nevěděl, co udělám. Třikrát doleva a doprava, až jsem z toho uštrykoval Honzu Králíka, který u nás pak strávil několik sezon společně s dalšími kluky z Tábora, promiň Zajdo! Klasická Líbovka a pak už jsem jenom běžel proti tribunám, kde řval za manťákem Péťa Veselý a všichni další. To byl asi nejsilnější zážitek,“ připomněl neskutečně dramatický zápas, po kterém sokolové oslavili za minutu dvanáct udržení ve druhé nejvyšší soutěži.

Florbalová kariéra Líby byla ale celkově bohatá na zážitky. „Spoustu jich mám ze SELL Games, což jsou studentské univerzitní hry. Jezdili jsme tam s ČVUT. Lotyši z Rigy, spousta Fiňáků, to bylo rovněž super. Den a půl Karosou s lůžkovou úpravou tam, čtyři dny na místě a pak zase den a půl zpátky. Byli jsme v Tampere, v Helsinkách, v Tartu a v Rize. Většinou se zúčastnilo osm týmů a my patřili k nejslabším. V Rize jsme obsadili třetí místo, i když jsme nevyhráli jediný zápas. Ve skupině jsme skončili poslední, ve čtvrtfinále postup na nájezdy a o 3. místo výhra na nájezdy. To byl taky mazec. Pak se mi vybaví třetí místo na Czech Open v otevřené kategorii s áčkem a o spoustu let později druhé místo s béčkem. Ale to je jen letmý výběr,“ snažil se aktuální šéf klubu vybrat střípky, které si s oblibou vybaví.

Líba a společně s ním celé SKV však nezažívali pouze příjemné okamžiky. Se sportem jsou jistojistě spojeny i neúspěchy. „Nejtěžším chvílím jsme museli čelit během první extraligové sezony, kdy jsme se nepříjemně střetli s realitou. Mentálně a ani herně jsme na soutěž nebyli vůbec připraveni, tým se během sezony rozpadl a jen tak tak jsme to dohrávali. V play down jsme pak postavili staronový tým, vyměnili trenéra a ještě bojovali, ale Pardubice i Bohemka byly o kousek dál. Od dalšího ročníku to pak už zase bylo dobrý a naštěstí nás nečekal osud jako Frýdek-Místek, který se po sestupu z extraligy rozpadl a propadl se do nižších soutěží, kde je dodnes. Takový příběh nám spousta extraligových trenérů předpovídala,“ zavzpomínal na náročné časy.

Poprvé se začal Líba Nigrin angažovat ve vedení během premiérové extraligové sezony 2006/2007. „Do té doby dělal Ivan Čulák v SKV snad všechno. Dodnes ho obdivuju, jak to všechno zvládal. V extraligové sezoně jsme byli ve vedení v následujícím složení: Pavel Jírů jako prezident, Jindra Očenášek, Honza Řeřicha a já jako členi vedení. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Nešel jsem tam s nějakými ambicemi, chtěl jsem jen pomoct v chodu klubu. Měl jsem jako dnes na starosti pokladnu. Tehdejší nekonečné schůze s klukama, kterých se zúčastňoval i Míra Hladík, si vybavuju dodnes,“ ohlédl se za svými začátky ve vedení klubu.

Na konci ročníku 2011/2012 poté, co se Vinohradští probojovali do semifinále play off a sehráli krásnou, byť neúspěšnou, sérii s pražskou Spartou, se Líba rozhodl v A týmu skončit. Jak se později ukázalo, o definitivní konec se nejednalo. „V sezoně 2014/2015, kdy hrálo áčko pod Honzou Pazderou po letech zase nejvyšší soutěž, za námi na trénink béčka Honza přišel a nabídl, že kdo by chtěl, může zkusit o áčko zabojovat. Sezona se rozjela špatně a Honza hledal impulz, který by týmu dal. Myslím, že tam byli i nějací zranění a někdo navíc se mu hodil. V béčku tehdy byli lepší borci jako třeba Michal Vlk, Honza Řeřicha, Petr Hartman, Kuba Pecha nebo Matěj Špaček, ale nakonec jsem šel áčku pomoct jen já,“ vyjmenoval další adepty na posun do áčka.

Řešil tehdy Líba dilema, jestli využít možnost vrátit se do áčka? „Moc jsem se tenkrát nerozhodoval, chtěl jsem prostě pomoct. Nakonec to dopadlo skvěle. I já jsem trošku k udržení pomohl, což byl můj cíl. V další sezoně, když jsem byl po nějakých osmi zápasech na místě pátého až sedmého obránce a s Ondrou Hourou a Standou Zezulkou jsme se na zápasech střídali, jsem si řekl, že už toho bylo dost. Tým byl tenkrát hodně silný, bohužel podruhé se už v lize nakonec neudržel,“ popsal svůj druhý konec v A týmu.

Od té doby už zůstal v béčku. „Pořád mi to tak trochu připadá jako ta parta, kterou jsme měli v áčku kdysi. Vždyť většina kluků, co v béčku je, si áčkem prošla. Doplňuje se to pravidelně i mladými, kteří to za mě musí trochu oběhat. Já už hraju úsporně (směje se). No a když nás k tomu vede už leta Viktor Vondra, se kterým se znám už z gymplu z Pražačky, není na tom zatím co měnit. Dokud tam klukům nebudu na obtíž a zdraví bude sloužit, tak budu za Benfiku hrát,“ vyložil Líba své plány.

„Baví mě na tom ta bezstarostnost. S naší sestavou spadnout nemůžeme, spíš jdeme do každého zápasu s tím, že si zahrajeme a uvidíme. A dlouhodobě jsme na špici, vloni to byl díky novému rozdělení divizí až trochu moc výrazný zisk titulu. Čekám ještě, až se nám konečně naplno navrátí po zdravotních trablech do sestavy náš statistik a autor nejtvrdších projektilů Jonáš Sigl,“ připomněl dlouholetého kapitána béčka a další velkou a obětavou osobnost SKV.

V roce 2019 se pak Dalibor Nigrin stal novým prezidentem vinohradského klubu, když funkci převzal za odcházejícího Luďka Pokorného. „Luděk je v SKV po Ivanovi mým druhým největším vzorem. Neskutečně obětavý člověk, zapálený pro věc, oddaný SKV, schopný skvěle vést náš oddíl, tuším, 9 let. Nejdříve mě ukecal, abych se po skončení v áčku zapojil do vedení, a přenechal mi opět pokladnu. No a když bylo jasné a správné, že začal mít větší prioritu doma v rodině než na florbalových schůzích, oslovil mě s tím, že bych to po něm měl převzít,“ řekl k tomu, jak se dostal na pozici klubového prezidenta.

Luděk Pokorný ale i nadále zůstává zapojen do fungování vinohradského Sokola. „Více se nyní stará o fungování sportu v celé jednotě. Je v ní členem výboru a předsedou odboru sportu, zároveň je i starostou celé župy Jana Podlipného! Luděk měl o mně jasno, já to tak dlouho neviděl,“ dodal s úsměvem, že si nebyl převzetím funkce jistý.

Být prezidentem SKV pochopitelně znamená velkou zodpovědnost. „Zodpovědnost za to, že budou naši členové spokojení. Že se bude klub rozvíjet správným směrem, že bude v SKV zůstávat to správné prostředí, kterým se pořád tak chlubíme. Za necelý rok jsem poznal, že to není vůbec lehká práce. Nikdy se nedá zavděčit všem. Obdivuju Luďka, jak to všechno hravě zvládal! Samozřejmě je to pro mě i obrovská čest, že mohu pomáhat řídit a směřovat klub, jenž mě vychoval a ve kterém jsem si našel také SKVělou manželku, která hraje za ženy. Snažím se tak alespoň částečně vrátit to, co jsem od Coyotes a SKV dostal,“ váží si Líba důvěry, kterou obdržel.

Momentální situace ovlivněná pandemií koronaviru je složitá pro všechny a sport, potažmo florbal a SKV nejsou výjimkou. „Ve vedení teď nejvíc pracujeme na zkvalitnění komunikace, jelikož jinak než online to teď prostě nejde. V delším horizontu je naší prioritou posílení mládežnické základny, více té dívčí, kde máme obrovské rezervy, ale i té chlapecké. Ať už jde o posílení, co se týče počtu dětí v jednotlivých kategoriích, ale také co se týče vedení tréninků a vzdělávání trenérů. Jsem moc rád, že v tomto ohledu skvěle pracuje Bolek Kytka, který má sportovní rozvoj v klubu na starosti,“ připomněl Líba sportovního ředitele SKV, o kterém už jsme v našem seriálu „Lidé z Rieger arény“ psali.

A jakou vizi má prezident klubu? „Přeji si, aby v SKV byli i nadále lidé, kteří chtějí obětovat svůj volný čas, posouvali SKV dál a měli z toho radost. Hraní nejvyšších soutěží, kompletní struktura mládeže, přes 250 členů současných a další stovky členů bývalých, nic z toho bychom neměli bez obětavosti lidí, kteří pro SKV pracovali a stále pracují, ať již za peníze malé nebo vůbec žádné. Doufám a očekávám, že k tomu časem přibydou noví partneři, kteří nám budou chtít pomáhat. Přeji si, aby se i ostatní v SKV byli schopní podívat nazpátek a zhodnotit, kam jsme se dostali a jak se stále posouváme. Za poslední rok, dva, tři, pět, deset nebo celých 23 let. A abychom se pak byli schopní podívat dopředu a říct si, co a jak chceme udělat dál. Těch příkladů kolem nás je spousta. Nejsme ani úplně vpředu, nejsme ani na začátku. Jsme na cestě, která bude, doufám, ještě hodně dlouhá a bude stále kupředu.“