V roce 2000 přihlásila Lucka Šťastná svého syna Pepu na florbal do vinohradského oddílu. „Pepa se ve škole potkal s Ondrou Baladou, který tenkrát hrál na Vinohradech. Ten mu řekl, jestli by Pepa nechtěl florbal zkusit. No a od té doby začal trénovat. Já nejprve dělala pouze doprovod,“ popsala své první setkání s florbalovým světem.

Tehdejšímu trenérovi Michalu Cvrkovi začala Lucka Šťastná brzo pomáhat s organizací. „Ve škole jsem dělala doprovod družinářkám, tak to plynule přešlo v pomoc i Michalovi, aby vše lépe zvládal a nejezdil po turnajích s dětmi sám,“ vysvětlila, jak se začala více angažovat.

Na florbalové začátky své i svého syna vzpomíná Lucka ráda. „Brala jsem to hodně z rodičovského pohledu. Byla jsem zvyklá na školní prostředí, ale sport byl trochu něco jiného. Poznávala jsem nové děti, které se něčemu věnovaly ve svém volném čase. Byly to skvělé časy,“ zavzpomínala.

„Nikdy jsem florbal nehrála, dělala jsem jiné sporty. Přesto jsem se snažila dodávat svůj neflorbalový pohled. Například jak se k sobě mají děcka chovat. Vštěpovala jsem jim do hlavy fair play, aby byli slušní lidé, nejen dobří florbalisté. To byla také jedna z věcí, proč mě to bavilo. A pak mě bavilo koukat na to, jak se děti posouvají,“ vyjmenovala, co ji na mládežnickém florbale dělalo radost.

K trenéřině Lucku přivedl až Miroslav Hladík, který v SKV působil několik sezon jako mládežnický kouč a chvíli trénoval také mužský A tým. „Míra byl spouštěčem. Už jsem nechtěla dělat pouze doprovod a vypomáhat na trénincích. Rozhodla jsem se, že si udělám licenci,“ přiznala, jak to bylo s jejími trenérskými začátky.

Kdo další hodně ovlivnil Lucku ve vnímání florbalu? „Určitě musím zmínit Sejráka (Pavla Jírů). Angažoval mě u sebe v obchodě s florbalovým vybavením a byl to pro mě průvodce veškerým florbalovým děním. Ukazoval mi věci, které člověk jako rodič neznal. Co se sportu a florbalu týče, poradil mi v mnoha ohledech,“ zmínila bývalého prezidenta SKV, který vedl klub do roku 2011.

Než ho nahradil Luděk Pokorný. „Luďka rovněž nemohu opomenout. S bratrem Liborem trénovali Pepu. A společně jsme pak všichni působili ve vedení. Zvenčí se vše snadno kritizuje, ale když pak člověk nakoukne přímo do zákulisí, je dost těžké některé věci změnit,“ nastínila své angažmá ve vrcholném orgánu SKV. Skvělé vzpomínka má také na letní soustředění. „V Třeboni to byly super časy. Luďa, Libor, Magda Pokorná a Martin Záň. Byli jsme všichni sehraný tým,“ dodala s úsměvem.

Jaký pocit to je, když se některý z bývalých svěřenců objeví na nejvyšší úrovni? „Je to velká odměna. A nejen to, že ti kluci zůstanou u sportu, ale věnují se i trenéřině. Pro mě je velkou pýchou Kuba Gruber, kterému to vždycky šlo. Je to pro nás trenéry dobrý pocit a zadostiučinění. I když se člověk některé věci učil, tak na příkladech těchto kluků je vidět, že jsme to dělali dobře. Zůstali u florbalu, věnují se mu, už jsou z nich dospělí lidé, a ještě jim to přináší radost. To je pro mě největší bonus,“ řekla Lucka Šťastná upřímně.

Ovšem radost nemá pouze z hráčů, kteří se dostanou na vrcholnou úroveň. „Těší mě vítězství a je pro mě důležité, aby to děti bavilo a aby z toho měli radost. Zvláště u těch nejmenších. Není ale stěžejní, aby se všichni prosadili do áčka. Pokud u toho kluci vydrží a budou hrát s radostí za béčko nebo céčko, tak je to přece taky super,“ přidala svůj pohled.

Vinohradský klub urazil za ta léta, co v něm Lucka působí, velký kus cesty. „Posouváme se pořád, i když to není jednoduché. Největší přínos vidím v tom, že máme velkou mládežnickou základnu. I holek už je hodně. Na tom jsme výrazně zapracovali. Vybudovali jsme si nějaké jméno, přesto jsme však zůstali rodinným klubem. A neustále jdeme dopředu,“ je si jista Lucka Šťastná.

„Pořád cítím, že jsme jedna velká rodina, na druhou stranu se chceme vyrovnat větším klubům. Snažíme se, aby děti věděly, že máme dospělé týmy, které je třeba podporovat. To je hodně důležité pro to, aby celý klub táhl za jeden provaz a abychom se navzájem povzbuzovali,“ zmínila klubovou sounáležitost.

Přestože je práce s mládeží občas hodně vysilující a vyžaduje dostatek trpělivosti, nikdy nechtěla „florbalová teta“ skončit. „Jsem horká hlava, ale takový pocit jsem neměla,“ uvedla na rovinu. „V jednu chvíli jsem měla dilema, jestli skončit ve vedení, protože už jsem postrádala dostatek času. Chtěla jsem se více věnovat rodičům, a tak jsem z vedení odešla. I díky zkušenostem, které jsem tam nabrala, pak přišly nové nápady. Člověk nakoukl, jak vše funguje. Byla to pro mě výborná zkušenost. Spoustu věcí jsem si pak dokázala zařídit sama,“ popsala, jak ji angažmá ve vedení pomohlo v další trenérské kariéře.

„Florbal mám ráda a nikdy jsem s ním seknout nechtěla. Je to můj život,“ dodala upřímně. K trénování přivedla před devíti lety i svého partnera Petra Antuše. „Mám parťáka, který je stejně nadšený jako já a je rovněž ochotný tomu obětovat svůj čas. A ještě do toho vnese svůj pohled,“ pochvaluje si Lucka spolupráci s Petrem.

Syn Pepa Němeček prošel v SKV všemi mládežnickými týmy, zahrál si i za mužský A tým a nyní válí ve spřáteleném týmu Torza Sorry. „Torzu jsem chodila podporovat ještě předtím, než tam začal Pepa hrát. A i teď sem tam zajdu. S Vilasem a spol. mám skvělý vztah.“

A kde by Lucka Šťastná ráda viděla vinohradský klub v budoucnu? „Přeji starším týmům, aby působily v nejvyšších soutěžích. V mládeži nejsou výsledky na prvním místě, ale člověk chce děti posouvat co nejdál. Těm nejmenším se snažíme vštěpovat základní návyky a dáváme jim základy pro to, aby na sobě mohli dál pracovat. Obecně bych chtěla, aby bylo v SKV dost hráčů a hráček, kterým to půjde a bude je to bavit. A aby všichni měli radost z výsledků a uměli se poučit z proher,“ dodala na závěr.