Oba dva na Vinohradech strávili pěknou řádku let. Jak Eda, tak Michael, kterého všichni znají jako Leoše, hráli za náš klub ještě pod hlavičkou Coyotes. Rovněž byli i u postupu do extraligy. Nyní se však se Sokolem loučí a míří do jiného prvoligového celku - pražského Startu. SKV jim přeje v jejich dalším angažmá jen to nejlepší.
Jak si pamatujete na své začátky v SKV?
Michael: "Poprvé jsem Ivana Čuláka viděl na Czech Openu 2000, kdy jsem se šel podívat na zápas HC Coyotes na Tatran. Pozval mě tam Eda, kterého jsem znal ze střední, abych se přišel Ivanovi představit. Tehdy neexistovali ještě dorostenci, takže jsem šel ze starších žáků ZŠ Weberova (tam nás trénoval David Zlatník a chytal Kuba Koráb) rovnou do juniorů. Ivan na mě udělal hned ultra suchým fórem dojem, takže jsme se rychle domluvili a já se připojil k SKV. Tehdy se ale ještě samozřejmě jmenovalo HC Coyotes a trénovalo se na Lupáčovce."
Eda: "Já jsem do SKV přišel tak, že jsem s kamarádem chtěl hrát nějakou ligu, tak jsme si vzali tenkrát papírový seznam soutěží ČFbU, už ani nevím, kde jsme ho sehnali. Tam jsme zapíchli prst do poslední ligy (to byla tenkrát čtvrtá) a vyrazili jsme do haly, kde měli mít tréninky. Ten tým tenkrát nebyl HC Lupáčova Coyotes, ale byli to Panteři. Jenže když jsme přišli do haly, byli tam jen dva týpci, co si plácali. A ukázalo se, že jsou z Coyotes. Pak nás pozvali na trénink a bylo to. Pamatuju si, že jsme trénovali na Čerňáku, když tam ještě nebylo metro, teprve se dokončovalo."
Mysleli jste si tehdy, že byste mohli prožít takovouhle kariéru a zahrát si dokonce extraligu?
Eda: "To byl rok 1998. Já jsem tenkrát o extralize vůbec nepřemýšlel. Myslím, že první dva roky jsem ani žádnou vyšší ligu neviděl. Pak jsem se o to začal zajímat víc, asi díky tomu, že se v Coyotes objevil Pája Doubek, který znal nazpaměť všechny hráče extraligy, Švédy atd."
Michael: "Tehdy jsme hlavně nevěděli, jestli florbal budeme příští rok vůbec hrát. Nebyl to ani zdaleka tak rozšířený sport, v tramvaji se mě lidi ptali, jestli jedu na kulečník nebo na kontrabas do lidušky. Chodili jsme na elitu Czech Open hltat ten opravdovej florbal, ale bylo nám jasný, že na Švédy nemáme. Extraligu jsem ale bral jako dosažitelný cíl a jsem rád, že jsem si ho - byť jen částečně - splnil."
Svou kariéru jste spojili s SKV. Co si na tomto klubu nejvíce ceníte. Na co budete vzpomínat i za delší dobu?
Eda: "To je dost těžká otázka. SKV za tu dobu prošlo hrozně moc změnami, v podstatě se ani nedá hovořit o jednom klubu. Ty rozdíly jsou tak diametrální, že nemůžu vůbec shrnout ten čas do jedné éry. Nejvíc však vzpomínám na Romana Zwiefelhofera, který nás vedl první půl rok v 1. lize. Byl to hroznej ras, drsňák, ale když pak po půlroce oznámil, že musí ze zdravotních důvodů skončit, všichni jsme tam slzeli."
Michael: "Budu vzpomínat na atmosféru a slušnost, která v klubu panovala. Nejlepší parta za těch 13 let, co můžu porovnávat, byla hned ta na začátku, kdy se postupovalo - až do extraligy. Pepa Svoboda, Péťa Veselý, Ráďa Vaňáč, Kápo (Martin Vaniš), Noháč (Jakub Noha), Vlčák (Michal Vlk)… Na tu euforii, s kterou se tehdy postoupilo do extraligy. Na to se nedá zapomenout. A taky na pocit, který jsem tehdy měl - že to je teprve začátek velkých věcí. Ve skutečnosti se ale spíš ukázalo, že to byl konec."
Eda: "S tím, co říká Leoš, můžu souhlasit. Takhle nějak to bylo. Bohužel extraliga a způsob, jakým to tehdy probíhalo, hodně ovlivnily věci budoucí, a to spíše negativně. Na druhou stranu určitě ještě rád vzpomínám na sezonu 2007/2008, kdy jsme hráli semifinále na pět zápasů se Spartou pod vedením Venci Hudečka. To tenkrát také byla ještě dobrá parta. Stejně tak sezona 2011/20112, opět semifinále se Spartou. Tam vzpomínám na diváky, to bylo nejlepší publikum, co jsem kdy zažil. Ale ta parta už nebyla zdaleka taková."
Zmínili jste některé trenéry, kteří v SKV působili. Zažili jste jich taky pěknou řádku, že?
Michael: "Řeknu to takhle: florbal má jako mladý sport zásadní problém s nedostatkem kvalitních odborníků, nejenom trenérů, ale i manažerů a vedoucích lidí obecně. To trápí SKV od počátku až dodnes. Proto nechci nikoho vyzdvihovat, snad jen zmíním Michala Pazderu, který dokázal vštípit A týmu základní sportovní hodnoty a udělal z DDM obstojně fungující prvoligový klub. I když jsme spolu občas měli rozepře, tohle mu nikdo nevezme."
Eda: "S Michalem můžu souhlasit i v tomhle. To jak to Michal Pazdera vedl od začátku, bylo správné. Věčná škoda je, že mu pak do toho začala zasahovat práce a bylo to tím strašně ovlivněno."
Michael: "Ještě bychom asi měli zmínit jednoho trenéra, který začal u áčka tu sezonu, kdy jsme postoupili do extraligy. Úvod sezony nám moc nevyšel, takže tuším někdy před Vánocemi skončil. Ale jelikož už je dnes Tomáš Skřont po smrti, tak myslím, že by bylo slušné tady na něj vzpomenout."
Eda Piňos
Jak jste sami naznačili, SKV odehrálo dvě skvělé semifinálové série se Spartou. Byly to tedy momenty, kdy jste si vyloženě užívali, že hrajete za SKV a chodili na vás velké návštěvy?
Eda: "Určitě to byly momenty, které jsem si osobně nejvíce užil. S odstupem času těžko říct, který víc. První semifinále bylo právě ještě hodně o té partě a o amatérském nadšení. To druhé před dvěma lety, to už byla vyšší dívčí. To už mi přišlo jako velký florbal. Navíc jsem hrál v útoku s budoucí extraligovou hvězdou Tomášem Chroustem a taky s Honzou Buchtou, dalším skvělým playerem."
Michael: "Já jsem tady na to první semifinále se Spartou v roce 2008 nebyl - hrál jsem tehdy sezonu za dánský Arhus. To druhé semifinále loni na jaře, to byl samozřejmě velký zážitek - hlavně poslední zápas na Podviňáku, kde bylo asi 700 nebo 800 lidí. Jen škoda, že jsme ten poslední zápas nezvládli. Bylo to předčasné finále a my už loni mohli hrát extraligu. Možná kdyby se tehdy nezranil Weiss (brankář Petr Weissgärber), který předtím naprosto zavřel bránu proti Znojmu… Ale to je jen kdyby. Já osobně si ještě rád vzpomenu na postupové finále 2006 v Kopřivnici, kde byla úplně plná hala a my po deseti minutách tekli 0:3… A stejně jsme to otočili, řekl bych doslova našim gólmanům navzdory."
Eda: "Jo, postupové finále s Kopřivnicí byl taky zážitek, to je pravda. Ale tenkrát se hrálo finále jen na dva zápasy, pořádně nás to neprověřilo a ten postup do extraligy byl takovej krásně naivní."
Shodneme se na tom, že postup do extraligy přišel moc brzo? Tým na to asi nebyl připraven…
Eda: "Pamatuju si jasně, jak jsme si říkali, že třeba týmy jako Havířov bychom měli být schopni porazit. V prvním zápase v extralize jsme pak od nich dostali 11:5 a ani jsme si neškrtli."
Michael: "Tým by na to byl připraven, kdyby se tehdy odpovědní chovali zodpovědně - k zázemí, k příchodu posil, k taktické a mentální připravenosti… Jak říká Eda, bylo to krásně naivní, ale byla to ostuda."
Jaký byl váš nejsilnější moment v SKV?
Michael: "Nejsilnější moment byla pro mě asi přestávka před třetí třetinou posledního a rozhodujícího zápasu play down předloni s Budějovicemi. Prohrávali jsme o tři góly. Chci věřit, že to, co se tehdy dole v šatně číslo 9 řeklo, mělo zásadní vliv na to, kde je SKV dnes. Protože pak se vyšlo nahoru a ze stavu 1:4 bylo 4:4 během pěti minut a jsem rád, že jsem slova podpořil vyrovnávacím gólem. Nechtěl bych mít na triku, že jsem byl jako zkušený hráč u toho, že SKV sestoupilo do 2. ligy."
Eda: "Nejsilnější moment jsem asi zažil v rozhodujícím pátém zápase se Spartou v sezoně 2007/2008. Dával jsem tam jeden ze svých nejlepších gólů v životě - bekhendem z dálky a v běhu Vladanovi Dřízhalovi, excelentnímu gólmanovi. Plná hala jásala, jenže jsem se podíval na časomíru. Bylo osm minut do konce. Věděl jsem, že vedení o gól neudržíme, a taky že ne."
Ten gól si, Edo, moc dobře pamatuju. Byli jsme tam se staršími žáky fandit, před tebou srovnávali Pája Uher a Michal Tojnar a pak si dal ten bekhend do protipohybu brankáře…
Eda: "Ano, tak nějak to bylo. To jsem si opravdu užíval, ale jak říkám, pamatuju si přesně pohled na časomíru."
Jak zmínil Leoš v předešlé odpovědi, v sezoně 2010/2011 bylo SKV velmi blízko pádu do nižší soutěže, asi hodně těžká sezona co?
Eda: "Tu sezonu jsem vůbec nehrál, měl jsem tehdy pracovně namířeno do Irska do Google a s florbalem jsem chtěl skončit."
Michael: "Jo, to byly krušné časy a škoda, že se do toho tehdy neřízlo dřív - myslím tím příchod Michala Pazdery, který dal základní věci do latě."
Od příchodu Michala Pazdery šlo SKV hodně nahoru. Přišli někteří mladí hráči, na zápasy navíc začalo chodit více lidí, zlepšila se spousta věcí kolem. Myslíte si, že Vinohrady nabraly ten správný směr?
Michael: "Michal otočil kormidlo SKV ze směru druhá liga na směr extraliga. Jen zatím na cestě v tomhle směru chybělo dost kvality, odhadu vlastních sil a někdy i soudnosti. Zlepšily se ale i věci okolo, propagace, fyzio atd. Jednou jsem kdysi od pana Culky staršího slyšel, že ve florbalu bude nejlepší ten, kdo tenhle čistě amatérský sport bude dělat nejvíce jako profesionál. A já bych to podepsal."
Eda: "Tak ono to bylo hodně taky prácí lidí jako je Pája Doubek, Jirka Buchta, Leoš určitě také přispěl psaním článků. Každý něco přinesl do mlýna. Zmiňuješ příchod mladých hráčů, ale to byli spíš výjimky. Naopak s mládeží se v SKV dlouhodobě nepracuje dobře. Ne, že by snad nebyla snaha, ale klub na to nemá zázemí, aby talenty udržel."
Michael: "Ano, souhlasím s Edou. Je to ještě běh na dlouhou trať a ještě se hodně věcí musí změnit. Hlavně v hlavách lidí."
Michael Mareš
Řešením některých problémů by mohla být nová hala, že?
Eda: "Nová hala by určitě klubu pomohla. Tréninkové časy byly občas šílené a trpěly tím všechny kategorie, áčko nejvíc."
Nevadilo vám občas, že jste trénovali pozdě večer, jezdili na soustředění místo dovolené a nedostávali ani korunu, ba naopak jste museli ještě investovat do vybavení?
Eda: "Nevadilo mi to, když to bylo vykompenzováno kvalitou hry, dobrými kamarády a férovým jednáním. Měl jsem to odjakživa tak zafixovaná - když to dělám, tak pořádně. Blbý bylo, když to tak neměli všichni. I takové sezony tady byly…"
Michael: "Tohle je volba každého hráče. Zažil jsem skvělé florbalisty, jako třeba Radka Vaňáče nebo Michala Vlka, kteří by v pohodě mohli hrát extraligu, ale v jistém momentě se rozhodli, že florbalu nechtějí dát tolik a na té vrcholové úrovni skončili. Naopak my s Edou jsme se tomu rozhodli věnovat hodně. Čas, energii, spoustu peněz, volného času atd. Ale víte co, až mi bude 35, 40 let, tak už tuhle volbu mít nebudu. Takže dokud to jde, tak hraju na co nejvyšší úrovni a obětuji tomu tolik, kolik jde - jen proto, abych později nelitoval."
Narážíte také na spor, který tady byl - jestli hrát florbal čistě pro radost, nebo se pokusit postoupit na vyšší úroveň. Vzpomínáte na dobu, kdy se rozhodovalo, jaké cíle si bude SKV vlastně klást?
Eda: "To už si ani moc nepamatuju. Všichni chtěli pořád postupovat a hrát co nejvýš. Šlo spíš o to, kolik tomu byl kdo ochoten obětovat."
Michael: "Myslím, že tenhle dlouhý spor se rozhodl právě po té sezoně, kdy se málem sestoupilo. V podstatě zůstali v áčku jen hráči, kteří tomu chtějí dost obětovat a mají ambice. Nebo alespoň většina z nich."
Eda: "Popravdě řečeno mi tyhle debaty o amatérském sportu přišly vždycky směšné. Ano věnuje se tomu hodně, ale ve finále ty tři tréninky týdně a o víkendu jeden zápas nic hrozného není. V jiných sportech se trénuje mnohem a mnohem víc. A to i na poloamatérské úrovni!"
Můžete ještě zmínit hráče, se kterými jste se za tu dobu setkali, a bylo by slušné, kdyby na ně klub nikdy nezapomněl?
Eda: "Myslím, že svůj prostor v pomyslné síni slávy by určitě měli dostat Dalibor Nigrin, Petr Veselý, Josef Svoboda, Martin Zima, Tomáš Jandák, Martin Marinov, Jakub Noha, Jan Řeřicha, Radek Vaňáč, Honza Buchta, Radek Kraus, Viktor Vondra, Filip a Marek Mikešovi."
Oba dva v SKV končíte. Kam povedou vaše další florbalové kroky?
Eda: "Svůj konec v SKV jsme si jistě představovali jinak. Bohužel jsme se nedohodli s novým trenérem a vedením na dalším působeni a odcházíme do jiného pražského celku FBC Start98. Start se vrací do 1. ligy po roční pauze a snad jim budeme moct díky naším zkušenostem pomoct k tomu, aby v 1. lize zůstali."
Michael: "Končím, ale klub SKV mi za tu spoustu let tak přirostl k srdci a mám tam tolik známých a dobrých kamarádů, že bych se jednou rád vrátil a pomohl. Třeba ve vedení, nebo jako trenér. To je ale výhled do asi vzdálené budoucnosti. Teď budu ještě hrát aktivně, pokud mi to zdraví dovolí, a chci poděkovat Startu, že mi dali šanci."
Eda: "Já jsem také vděčný Startu za tuhle šanci a musím říct, že jsme tam snad docela rychle zapadli a potkali hodně nových fajn lidí."
Podělíte se s námi o nějakou vtipnou vzpomínku, na kterou budete s úsměvem vzpomínat v souvislosti s SKV?
Eda: "Tak je to opět sezona 2007/2008 a pátý zapas se Spartou, do kterého jsme nastoupili v bílých tričkách od Vietnamců. Museli jsme si je koupit předtím na čtvrtfinále v Kopřivnici, když jsme (i přes moje upozornění) jeli na venkovní dvojzápas jen s jednou sadou dresů. Nakonec se ale ta trika, která jsme si různě vtipně popsali, stala takovým symbolem síly týmu. Pamatuju si dodnes, že Vlčák (Michal Vlk) měl na tričku napsáno "kuře anana a hombambi". Zkomolenina „kuře s ananasem a houbami“ z čínské restaurace v Kopřivnici. Proti nám byla Sparta, v nablýskaných Salming dresech, dokonale vybavena, a my tam naběhli ve vytahaných bílých tričkách za 30 korun počmáraných fixou. A tomu všemu přihlíželo asi 300 diváků. To bylo dobrý."
Michael: "Na většinu zápasů venku se jezdilo auty a to občas přineslo vtipnou historku. Nezapomenu, když jsme někdy v roce 2006 hráli v Prostějově a byla šílená zima, okolo -20 stupňů. A zánovní Volvo Pepy Svobody, ročník výroby asi 1971 (který mělo mimochodem vyhřívaný sedadlo spolujezdce – akorát se to nedalo vypnout), nějak nechtělo před desátou ráno v tom mrazu chytnout. Hrálo se tuším od 11 hodin, takže nebylo moc času. Už jsme fakt spěchali a Volvo stále nic. Tak ho Zimouš (Martin Zima) vzal na lano a roztahoval ho. My jsme čekali před hotelem a viděli jen, jak Zimouš i s Volvem odjeli za blízký panelák, najednou se ozvala strašná rána a zpoza paneláku se vyvalil hustý černý oblak. Mysleli jsme si, že Volvo začalo hořet, ale ne… Vítězoslavně vyjelo zpoza rohu a Pepa hulákal: "Dělejte, naskočte, už nemůžeme vypnout motor." Pointa historky je v tom, že jsme ten zápas tak tak stihli, ve vymražené hale, kde byli doslova tři diváci, vyhráli asi o deset gólů a jeli domů."
SKV oslavilo 15. let. Co byste mu popřáli k těmto narozeninám a do budoucnosti?
Michael: "Přeju mu, aby v něm měli hlavní slovo slušní lidé, kteří si váží těch, kteří pro klub odvedli spoustu práce."
Eda: "Já bych asi popřál hlavně hodně talentů v mládeži, které se podaří udržet, a novou halu. A také nějak tak lepší mezilidské vztahy na všech úrovních. Popřál bych SKV, aby se stalo tím velkoklubem, kterým se snaží už delší dobu být, ale aby přitom nikdy nezapomnělo na partu lidí, u kterých to všechno začalo."
