Rychlý a přímočarý bek, který se v roce 2011 proslavil brankou, jež zachránila Vinohrady v první lize, až do letošní sezony působil v A týmu a i letos u něj svým způsobem zůstal. Je tak posledním mohykánem z éry ZŠ Lupáčova, kde florbalový kroužek vedl Ivan Čulák, zakladatel SKV.
Pamatuješ si ještě na svůj první florbalový trénink?
„Přesně na první trénink si nepamatuju, v Lupáčovce to nebyly ani tak tréninky, jako spíš školní kroužek. V devítce jsme se na něj přihlásili, většina z nás byli deváťáci - Martin Zima, Petr Novák, Tomáš Rieger atd. Až na konci školního roku se teprve založil florbalový oddíl.“
V jakých podmínkách to bylo?
„Bylo to v tělocvičně v Lupáčovce – v té velké, i když moc velká nebyla. Může mít tak 8 na 15 metrů - Lobkovičák je proti tomu velkej. Hráli jsme tři na tři plus gólman. Vybavení byly školní hokejky, gólman chytal v trenkách a tričku, v bráně jsme se střídali všichni. Prostě školní kroužek po vyučování.“
To asi post gólmana nebyl moc populární.
„Nikdo se tam nehrnul, střídali jsme se po pár gólech. Kolena z toho pěkně bolela, ale zase bylo to lepší než na prázdnou bránu.“
Florbal byl tehdy prakticky neznámý sport. Kdy vás napadlo ho hrát závodně?
„Jak už říkal ve svém rozhovoru Ivan i Venca Mikšátko, s nápadem přihlásit náš kroužek do soutěží ČFbU se přišlo ke konci školního roku, kdy jsme vycházeli z devítky a začali k nám chodit kluci s florbalovými zkušenostmi. Protože nás florbal bavil, rada starších se dohodla, že by nebylo na škodu to zkusit v oficiálních soutěžích. Pak už zbývalo jenom zaslat přihlášku, vymyslet název a od podzimu se začala hrát liga.“
Vzpomeneš si ještě na kompletní sestavu?
„Z hráčů si vybavuju z Lupáčovky Martin Zima, Ondřej Zima, Dan Kloc, Tomáš Rieger, Petr Novák, Ivan Čulák, Venca Mikšátko a já, odjinud pak přišli bráchové Petr a Viktor Černochové, Michal Mirgos, Petr Holubec, Demjan Bojič, Petr Mudra, Jakub Smola. Další jména bych si musel připomenout. První zápasy si pamatuju, hrálo se tenkrát na Děkance, dva zápasy v sobotu a jeden v neděli.“
V jaké lize jste vlastně začínali a proti komu?
„Byla to čtvrtá nejvyšší soutěž, přesný název nevím. Byly tam s námi ale i dost vzdálené týmy, jako Želvičky Liberec nebo Kaplice (v sezóně tam byla spousta cestování a jelikož většině nebylo ani 18, jezdilo se všude vlakem...). Zkušený byl tenkrát i tým Bourbonu (myslím, že s námi hrálo béčko), hráli s námi i pražští Panthers, tým, který založil Mirek Hladík. Po sezóně k nim odešlo několik opor našeho týmu.“
Jak jste se učili pravidla a kde jste brali inspiraci, jak se florbal hraje?
„Velkým florbalovým nadšencem byl tenkrát Ivan Čulák, který nás učil florbal a seznamoval nás s pravidly už na Lupáčovce. Jak se to vlastně hraje jsme v první sezóně okoukávali od ostatních týmů. Vstup do sezóny byl opravdu pro nás průkopnický, jelikož před ligou spousta z nás nikdy ani neviděla florbal na klasickém velkém hřišti s mantinely. Petr Mudra, Michal Mirgos nebo Petr Holubec už ale florbal znali, takže od nich jsme se snažili okoukat třeba střelbu. Mudrouš měl skvělou střelu příklepem (z hokeje), Holubec zas střelu tahem. Mirgos byl pak hokejista se skvělou finální přihrávkou.“
Kdy se ze školního kroužku začal rodit opravdový florbalový klub?
„První hlavní krok bylo přihlášení do soutěže. Velký florbalový oddíl se začal rodit postupem času, jak se přidávaly další a další kategorie. Díky Ivanově práci na Lupáčovce jsme měli víc a víc mladých, kteří postupně doplňovali tým mužů. Časem přibyl také oddíl žen. Trvalo to docela dlouhou dobu, než jsme měli zastoupení téměř v každé věkové kategorii.“
Za velký zlom v historii SKV se považuje příchod do haly na Královských Vinohradech. Jak to vidíš ty?
„Předtím jsme trénovali v hale střední školy na Lehovci, což byla proti Lupáčovce velká hala, ale pořád proti klasickému hřišti tak poloviční. Takže přechod na Vinohrady nám umožnil trénovat na velkém hřišti. Bez toho bychom se nikdy do nejvyšších soutěží nedostali. Navíc jsme dostali i spoustu tréninkových jednotek pro mládež, která tím začala mít také odpovídající podmínky pro přípravu.“
Tým se postupně hodně měnil - tví bývalí spolužáci ubývali, až jsi zůstal vlastně poslední. Jak jsi to vnímal?
„Dlouhou dobu kostra týmu zůstávala stejná. Po první sezóně, kdy odešlo asi šest hráčů, přišli hráči jako Honza Řeřicha, Dan Dvořák, Eda Piňos, Pepa Svoboda a Tomáš Jandák a o rok později i Michael Mareš, Pája Doubek a Viktor Vondra, pak se vrátil i Kuba Smola a začal hrát Michal Vlk a Petr Veselý. Většina z nás to pak dotáhla až do první ligy. Největší obměna nastala s postupem do extraligy a následně v první lize. Jak rostly časové nároky, spousta kluků už tomu nechtěla věnovat tolik. Navíc po těch letech již neměla spousta z nich ani motivaci pokračovat na vyšší úrovni.“
Ty jsi tuhle motivaci měl?
„Chtěl jsem pořád hrát, pořád mě florbal bavil. Tak to zůstalo až do dneška. Taky beru náš oddíl hodně srdečně, nikdy mi nebylo jedno, jak to s ním vypadá. I proto jsem konec v A týmu dlouho odkládal. Chtěl jsem vždycky pomoct. Mimo hřiště jsem obětoval SKV sezónu v extralize, pak už jsem chtěl pomáhat hlavně na hřišti.“
Srdeční záležitostí se SKV mnoha hráčům stalo hlavně v době, kdy se postupovalo každý rok o soutěž výš a vytvořila se stabilní parta lidí okolo tebe, Josefa Svobody nebo Edy Piňose. Souhlasíš?
„Určitě, kostru týmu tvořily ročníky 82, 83 a 84, takže jsme měli k sobě hodně blízko. Bez Ivana, který nás ale vychoval a vedl nás k prvnímu postupu, bychom dnešní SKV však neměli. Jezdili jsme spolu na turnaje, po trénincích jsme chodili na jedno, takže ten vztah k tomu klubu postupně rostl. Navíc se nestřídali hráči, parta u nás byla a je po právu vyhlášená v celé Praze. Ne nadarmo jsme přirostli k srdci i našim moravským spoluhráčům!“
Tahle původní parta to dotáhla až do extraligy, tam to ale tak slavně nedopadlo...
„Extraligový ročník byl zlomový. Ukázalo se, že jen s dobrou partou se hrát nedá. Byla to tvrdá konfrontace s českou elitou, mezi kterou jsme sbírali cenné zkušenosti. Výsledkově to však bylo tristní vystoupení. Tým se během sezóny rozpadl a dal se dohromady až před zápasy o udržení.“
SKV se uchytilo o patro níž, ale o návrat do extraligy se zatím marně snaží. Proč?
„V 1. lize jsme po sestupu již šestou sezónu, po zkušenostech s extraligou je jasné, že by se tam tým opět rád podíval. I tehdejší postup byl překvapením - do play off se šlo tuším ze 4. místa. Tým se pak začal přebudovávat, starší hráči odcházeli do B týmu, přicházeli noví. Nejblíže postupu jsme byli hned první dvě sezóny po sestupu, pak jsme na to ani moc nemysleli. Na postup to ale zatím bohužel nestačilo, vždycky byl v lize někdo lepší. Loňské semifinále bylo ale do budoucna velkým příslibem.“
Rok předtím jsi se do historie SKV nesmazatelně zapsal slavným gólem v prodloužení rozhodujícího zápasu o udržení v první lize v play-down proti Českým Budějovicím. Jak na tu branku, přezdívanou „padající list“, vzpomínáš?
„Pocity se nedají popsat, byla to euforie, neskutečný nával radosti. Bylo hodně důležité v 1. lize tým udržet, ale věřím tomu, že i kdybychom spadli, za rok bychom šli zase nahoru.“
Před sezonou ses přesunul do B týmu. Poprvé po… vlastně po jak dlouhé době v áčku?
„Po 15 letech, jenom kvůli studijnímu pobytu v Německu jsem vynechal jednu sezónu.“
U A týmu ale přece jenom působíš. Popiš prosím svoji roli asistenta-konzultanta.
„Zhruba před měsícem mi trenéři áčka nabídli, jestli bych jim nechtěl s trénováním pomoct. Jelikož Michal Pazdera má teď na konci roku daleko víc práce a Vilém Svoboda pracuje taky hodně pro unii, vypomáhám jim na trénincích, jelikož Luděk Pokorný u áčka skončil.“
Vedení SKV vyhlásilo postup do extraligy jako cíl pro následující roky. Myslíš, že je to reálné už letos?
„Reálné to je, jsme letos jedni z favoritů. Důležité je zůstat nohama na zemi a jít zápas od zápasu. Do play-off se musí hra hodně vylepšit, ale jak jsme viděli vloni, porazit se pak dá každý. Jde o to, aby se všichni hráči již nyní na každý zápas i každý trénink dokázali plně soustředit, aby herní situace pilované na tréninku přenášeli také do zápasů.“
V čem se za těch 15 let podle tebe SKV nejvíc změnilo?
„Z jedné partičky, která si chodila zaplácat florbal a pak šla na pivo, vznikl oddíl čítající přes 200 hráčů, hrající téměř ve všech věkových kategoriích. Z jednoho člověka, který zvládal všechny povinnosti se okruh dobrovolníků, starajících se o celý chod klubu rozrostl na několik desítek.“
Jak podle tebe bude vypadat klub za dalších 15 let a co bys mu do těch let popřál?
„Jak bude vypadat, to si netroufám odhadnout, vím jen, že tu určitě bude! No a popřál bych mu hlavně hodně ochotných a schopných lidí, kteří se budou starat o celý klub. Tito lidé, na které se často zapomíná a dokonce se na ně často nadává, totiž tvoří pravé srdce HC Lupáčova Coyotes alias SKV!“
