Mohl by ses ohlédnout zpět a popsat nám svůj příběh? Jak ses vlastně do SKV dostal a jaké byly tvé první roky v klubu?
„Chytal jsem v Torze Sorry. V lize jsme se často potkávali s tenkrát ještě Coyoty a skamarádil jsem se s Pavlem Jírů, Jindrou Očenáškem a Daliborem Nigrinem. Pavel v té době trénoval s Očou juniorky a věděl, že já a brácha Libor trénujeme v Lhokamu, kde Majda s Martinem (děti Libora) hrají. Na jaře v roce 2007 mně zavolal a pozval mě na oběd, kde mi nabídl, abychom šli do Vinohrad. A tak jsme od května s Liborem trénovali mladší žáky, Martin za ně začal hrát a Majda šla hrát za juniorky.“

Jak pak došlo k tomu, že ses stal prezidentem oddílu?
„To bylo v podstatě zároveň. Pavel mě na již zmíněném obědě požádal, abych na valné hromadě kandidoval do pětičlenného výboru florbalu a pomohl mu s řízením klubu, protože končil Ivan Čulák. Na prvním zasedání výboru byl Pavel zvolen prezidentem a já 1. viceprezidentem oddílu. Takhle to pak fungovalo čtyři roky, a když se poté Pavel stal šéfem jedné pražské florbalové prodejny, rozhodl se nepokračovat ve vedení SKV a já byl zvolen prezidentem.“

V SKV jsi působil také jako kouč mužského áčka. Jak na období u A týmu vzpomínáš?
„Byla to naprosto hektická doba, kdy jsem po práci jel na Sokol a domů přijížděl až po půlnoci. Ačko trénovalo třikrát týdně od 22:00 do 23:30, to dnes už nikdo nedokáže ani pochopit… V té době jsem ještě k tomu dělal vše kolem klubu, protože jsme tehdy neměli sekretáře, jako máme dnes. Ale moc mě to bavilo. Já ani neměl ambici áčko trénovat, ale když jsme se s Pavlem domluvili s Vilasem Svobodou, že přijde do SKV, tak jeho podmínka byla, abych to s ním dělal já.“

Za tvého prezidentování se podařilo v klubu hodně věcí vylepšit, vybudovat či změnit. Můžeme zmínit například položení nového povrchu v hale, novou časomíru, rekonstrukci prostoru pod tribunou, který nám slouží jako zázemí, a mnoho dalšího. Na co jsi nejvíce pyšný a z čeho máš největší radost?
„To je dost těžká otázka, abych něco vypíchl, protože těch radostí bylo opravdu hodně. Ale asi čtyři jsou pro mě nejdůležitější: A) Vnímání florbalového oddílu na Jednotě. Dřív na nás bylo pohlíženo jako na "náplavu" a dnes si myslím, že valná většina sokolů nás vnímá jako silný oddíl, který dělá naší jednotě velmi dobré jméno. B) Podařilo se mi díky spolupracovníkům ve vedení udělat z oddílu „jednoho muže“ plně fungující oddíl, kde má každý ve vedení na starosti nějaké odvětví, za které je plně odpovědný. C) Povedlo se nám vybudovat celou strukturu ženského florbalu, což opravdu jednoduché nebylo (usmívá se). A stále ještě bojujeme s počtem hráček v žákovských kategoriích. D) Že se stal prezidentem Dalibor Nigrin! Když jsem přebíral prezidentování od Pavla, řekl mi, že odchází v naprostém klidu, protože to má komu předat, ale že já na tom budu podstatně hůř! Nejsem a odcházím v naprostém klidu, protože bez urážky ostatních, neznám v klubu většího srdcaře, než je Dalibor!“

Určitě ale nebylo jednoduché dopracovat se ke všem těmto věcem, které jsme zmínili. Jak vzpomínáš na dlouhá jednání, jež tě musela jistě stát dost obětovaného času?
„Když něco děláš a věříš, že to má smysl, na čas nekoukáš. V té nejhektičtější době jsem neměl rodinu, proto jsem si to mohl dovolit. Pravdou ale je, že když jsem se zamiloval a narodila se nám Eliška, tak když jsem jel na nějaké nepříjemné jednání, ptal jsem se sám sebe, jestli to vůbec stojí za to, že se jedu někam dohadovat, místo toho abych si užíval holek…“

Na začátku roku jsi funkci prezidenta opustil. Je něco, co tě naopak mrzí, že jsi ve funkci nestihl a byl bys rád, kdyby se o to tví nástupci pokusili? Budeš jim držet palce a případně dávat cenné rady?
„Když jsem se ujal prezidentování, dal jsem si několik cílů a všechny jsem až na jeden splnil. Tím nesplněným je tréninková hala. Ale není všem dnům konec. Novému vedení samozřejmě držím palce, aby je neopustilo nadšení, s jakým to dělají, a samozřejmě že s nimi spolupracuji. Radit jim ale rozhodně nemusím, protože vím, že oddíl je v dobrých rukách!“

Když se nyní podíváš na klub: mužské áčko hraje nejvyšší soutěž, ženy patří ke špičce 1. ligy, dokonce si pět let za sebou zahrály extraligu. Junioři byli stříbrní ve 2. lize, dorostenci dokonce zlatí. Máme tu tradici SKVělého dne a dalších akcí. Ve vedení i na trenérských pozicích působí odchovanci. Přitom ale nedisponujeme velkými finančními prostředky. Je možná právě tohle všechno, co jsem vyjmenoval, tím nejcennějším, co se za dobu tvého úřadování podařilo tobě a tvým kolegům vybudovat? Že SKV stojí na základech, které tvoří lidé dlouho spjatí s klubem?
„Hezky se to poslouchá, ale tohle všechno opravdu není jen má zásluha. SKVělý den je například nápad Vilase a to, že SKV sází na své odchovance, to tu bylo vždycky! My to jen udrželi a jsem moc rád, že i lidi, kteří sem přišli, se s klubem ztotožnili a někteří z nich jsou dnes už bráni, jako by odchovanci byli! A teď jsem si ještě uvědomil, že náš oddíl vlastně funguje jako úspěšná seznamka. Myslím, že počet svateb vzešlých z našeho oddílu, by se na konci tohoto roku mohl zapsat do Guinnessovy knihy rekordů (směje se).“

Před časem Vilas Svoboda, Martin Hovořák a další trenéři spustili změny ve výchově mládeže. Letos se tato proměna výsledkově potvrdila. Jak práci s mládeží v SKV hodnotíš? Měla také svůj vývoj z tvého pohledu?
„Měla a má. Florbal se neustále dynamicky rozvijí a tak, jak se trénovalo třeba před čtyřmi lety, už se dnes netrénuje. Jsem moc rád, že se do toho kluci pustili a je mi moc líto, že Martin kvůli velkému pracovnímu vytížení musel skončit. A taky si moc vážím toho, že trenéři mládeže dokázali přijmout nový vývoj a chápu, že to někdy lehké nebylo.“

Ve funkci prezidenta a ve vedení florbalového oddílu jsi skončil. Budeš i nadále s SKV nějakým způsobem propojen?
„Samozřejmě. Zůstávám činný v Sokole. Jsem předseda odboru sportu v naší jednotě a na Župě Jana Podlipného. Také jsem znovu na tři roky členem Předsednictva odboru sportu České obce sokolské. No a nově od dubna tohoto roku jsem starostou Župy Jana Podlipného, ale to už by bylo asi na jiný rozhovor.“

Co bys popřál vinohradskému florbalovému oddílu do dalších let a budeme tě moci pravidelně vídat a zdravit na tribuně při zápasech našich A týmů?
„Určitě se vídat budeme, to by mi asi Eliška neodpustila, abychom nechodili fandit (směje se). Vinohradskému florbalu bych popřál hlavně spoustu obětavých lidí nejen ve vedení, ale všude, kde je potřeba přiložit ruku k dílu. Já si totiž takových lidí hrozně vážím a jsem rád, že je v SKV máme a moc jim za to děkuji. Oni jsou ti, kteří tu výjimečnost našeho oddílu dělají. A věřím, že i když je nebudu jednotlivě jmenovat, tak vědí, že mluvím právě o nich. Ale jednoho člověka zmínit musím. Je to Lucka Šťastná! V klubu byla, už když jsem do SKV přišel. A to, co dělá za tu dlouhou dobu v elévech s dětmi a jejich rodiči, je prostě neuvěřitelné! Tam se rodí vztah ke klubu a ona je tou dobrou duší toho zrodu. Takže Vilasovsky: DÍKY, DÍKY, DÍKY!“