V duelu s Vítkovicemi ses stala rekordmankou základní části, když jsi nastoupila do svého 307. zápasu. Jaké to pro tebe byly pocity?
„Pocity to byly samozřejmě moc hezké. Kdyby v Media guidu pro tento ročník nevyšla statistika odehraných utkání, tak bych vůbec netušila, kolik mám odehraných zápasů, natož že bych se mohla stát rekordmankou! Když jsem ve 20 s florbalem začínala, nikdy by mě nic podobného nenapadlo (usmívá se).“

Vzpomeneš si na svoje vůbec první utkání v extralize?
„Vím, že to bylo utkání za VŠB Ostrava, tuším, že někdy v listopadu 2000. Hrály jsme na ostravské Dopravce a bylo to proti tehdy mistrovskému Tatranu, za který hrály takové legendy jako Markéta Šteglová nebo Karolína Šatalíková. Prohrály jsme myslím 0:5.“

Jak bys zhodnotila svou éru ve Vítkovicích a v Herbadentu? Mohla by ses ohlédnout za těmito dvěma štacemi?
„Do Vítkovic jsem přišla v roce 2003. Myslím, že nás tam tehdy z VŠB Ostrava přišlo víc. Vítkovice vyhrály mistrovský titul v roce 2000 a pro mě to byl velký, slavný klub a především velká výzva. Bohužel právě v roce, ve kterém jsem do Vítkovic přestoupila, skončil u týmu Tomáš Martiník. On je pro mě Pan trenér, který to s ženským kolektivem opravdu umí. Nevím, jestli to bylo jen tím, ale v té době přišly slabší roky. Pamatuji si, že nás chodilo málo na tréninky, někdy jsme se nesešly ani v 10 lidech, často se měnili trenéři a celkově to nebylo ideální. Časem se ale vše stabilizovalo, přišly k nám kvalitní hráčky z Havířova jako například Andy Pastušková, z Třince Anče Niemcová a zase jsme se dostaly na špici. Co se týče kolektivu, ten byl ve Vítkovicích vždy výborný a i na trénincích panovala uvolněná atmosféra a legrace. Nezapomenutelné byly třeba jízdy vlakem ze zápasů z Prahy.

Do Herbadentu jsem šla už jako zkušená hráčka. Tehdy jsem chtěla změnit práci a potřebovala jsem i nějaký impuls ve florbalové kariéře. Velmi si vážím toho, jaký o mě Herbadent projevil zájem. Bohužel herně ani týmově to pro mě už nebylo takové jako v Ostravě. Tam mi dávali trenéři vesměs „volnost“ zatímco v Herbadentu bylo vše nacvičené, vše se kreslilo, vysvětlovalo a o všem se debatovalo. Tím nechci říct, že je to špatně, ale tohle mi prostě bohužel nesedělo a i proto mé působení v Herbadentu trvalo krátce.“

Asi to nemáš přesně nalinkované a naplánové, ale jak dlouho tě ještě tvoji příznivci budou moci vidět na hřišti? Myslím si, že ne málo lidí by si přálo, aby si ve vinohradském dresu vydržela co nejdéle. 
„Tohle je opravdu těžká otázka, na kterou ani já neznám odpověď. (usmívá se) Vzhledem ke své práci nestihnu letos moc zápasů, o florbalových trénincích ani nemluvím. Navíc čas strašně letí a florbalu jsem ho věnovala opravdu hodně a taky bych se ráda věnovala něčemu jinému, jiným sportům a třeba cestování.“

Letošní start do sezony se nepovedl. Jak zatím hodnotíš stav týmu v úvodu nového ročníku?
„Podle výsledků se nám start opravdu nepovedl. Stav týmu nemůžu ale úplně objektivně zhodnotit, protože jsem s týmem neabsolvovala letní přípravu a ani teď na začátku sezony jsem s holkami pořádně nebyla. Stihla jsem právě jen dvě utkání. To s Vítkovicemi snad ani nemá cenu hodnotit, tam jsme byly o několik tříd horší a je vidět, že nás na Sokole čeká hodně práce, pokud bychom chtěly někdy pomýšlet na to patřit k elitním týmům české ligy. V zápase s Elite jsme měly dobře našlápnuto, ale bohužel jsme nevydržely hrát celý zápas v tempu z úvodní třetiny. Možná jsme se zalekly toho, že můžeme vyhrát. Nevím, co se stalo a mrzí mě to. Máme toho hodně co zlepšovat.“

Vybaví se ti nějaké památné utkání základní části? Nějaký velký zápas?
„Že by se mi vybavilo konkrétně jedno utkání, to ne. Samozřejmě je pár zápasů, na které člověk nezapomene nebo vzpomíná raději než na ostatní. Já například ráda vzpomínám na zápas, kdy jsme hrály s Vítkovicemi proti Herbadentu. Vedly jsme ještě těsně před koncem 4:3. Nakonec jsme padly v prodloužení, ale byl to super zápas a tehdy ho sledoval i Dan Folta, kterého považuju za jednoho z našich nejlepších florbalistů vůbec. Dan mě po zápase pochválil a říkal, že takhle nějak bych měla hrát. (usmívá se) To pro mě byla velká čest. Nebo zápas proti Pohodě Praha, na který jsem kvůli žaludečním problémům málem nejela a nakonec jsem v něm dala čtyři góly. Anebo můj rekordní zápas proti Unihocu Ostrava, kdy jsem dala gólů sedm, ale to už je bohužel hodně dávno.“