Roman Zwifelhofer načal své angažmá na Vinohradech u kategorie juniorů. Na lavičce mužského áčka pak strávil pouze chvíli. Přesto se nesmazatelně vryl do paměti hráčů a z týmu na Vinohradech dokázal udělat fungující mančaft. Jak se na své angažmá dívá s odstupem několika let?
Jak jste se vůbec k angažmá na Vinohradech dostal a kde jste působil předtím?
„Ještě společně s Markem Jarochem jsem trénoval juniory ve Future a podařilo se nám získat dva tituly mistra republiky. Ve Future působil i můj syn, kterého to tam ale přestalo bavit, a tak se rozhodl, že přestoupí do Vinohrad. Na jeho zápasy v novém týmu jsem se jezdil koukat a bavil jsem se s Ivanem Čulákem, jenž měl florbal na Vinohradech na starost, že bych pár věcí změnil. No a on mi tenkrát nabídl, jestli bych nechtěl juniorský tým rovnou převzít. Samozřejmě to bylo trochu k nelibosti Marka Jarocha, který mě však nakonec pustil, a tak jsem se ujal juniorů na Vinohradech.“
Za nedlouho už jste ale vedl i mužský A tým, je to tak?
„Ano. Hned po roce jsem si vzal na starost i A tým mužů, některé tréninky totiž byly společně s juniory. Když jsem je převzal, tak jsme se tenkrát se Sokolem Pardubice prali o první místo ve druhé lize a kluci tehdy říkali, že by chtěli postoupit do první ligy (tehdejší nejvyšší soutěž). Už v prosinci jsem však musel ze zdravotních důvodů skončit.“
Své angažmá jste tedy ukončil již po kratší době. Vyčerpávalo vás vést dvě přední vinohradská mužstva?
„Trénovali jsme třikrát týdně, k tomu jsem měl skoro všechny víkendy vyplněné florbalem, jednou to byli muži, podruhé zase junioři. Už jsem ten zápřah nebyl schopen utáhnout. To se pak projevilo i tím, že jsem o rok později prodělal infarkt, ale to nebylo tak úplně kvůli florbalu, ale spíše celkově kvůli mému životnímu stylu. Na druhou stranu mě trénování bavilo a myslím si, že jsme si s kluky sedli. Já jsem s nimi jednal na rovinu. Řekl jsem jim, co si myslím, a řekl bych, že to fungovalo.“
V srpnu 2004 jste s týmem dosáhl na do té doby největší úspěch na Czech Open a sahali jste po účasti mezi čtyřmi nejlepšími celky. Jak na tento turnaj vzpomínáte?
„Semifinále nám tehdy uteklo o chlup. Hráli jsme proti lotyšskému Rubene, které tvořili převážně hráči z lotyšské reprezentace. Prohráli jsme 1:4, ale byl to zápas, ve kterém jsme vedli 1:0. Bohužel kluci už byli trochu unavení z předešlých zápasů. I tak to ale do té doby byl největší úspěch v historii SKV na Czech Open. S týmem jsme v létě absolvovali také soustředění v Lomnici nad Popelkou, kde byly skokanské můstky, na kterých jsme nabírali fyzičku. Já jsem totiž hodně čerpal z hokeje, sám jsem ho hrál. Proto jsem se snažil některé prvky z hokejové přípravy přenést i do florbalu. Myslím si, že kluci měli dobrou fyzičku, z čehož jsme třeba na zmíněném Czech Open dost těžili. Někteří naši soupeři nám nestačili.“
Možná vás trochu překvapím, když zmíním fakt, že Vinohrady letos Czech Open ovládly. Sledujete ještě po očku, jak se vinohradskému florbalu daří?
„V televizi se občas na nějaký zápas podívám, protože tam ještě hrají kluci, které znám osobně, a to nejen z mého působení ve Future. Když jsem například vstupoval do florbalu, tak Radim Cepek vedl juniory Future. Vzpomínám si, jak jsme tenkrát vyhráli turnaj ve Švédsku. To byly skvělé zážitky. Cepek pak odešel a u juniorů se angažoval Zlatník. Dost se to tehdy prolínalo. I z tohoto důvodu to sleduji až dodnes, některé hráče znám velice dobře a koukám, jak postupně mění svá působiště a pendlují mezi kluby. Abych se však přiznal, tak o SKV toho moc v současné době nevím.“
Bývalí hráči SKV Eda Piňos nebo Michael Mareš, které jste vedl, o vás hovoří jako o přísném trenérovi. Hovořil jste o tom, že jste hodně využíval své poznatky z hokeje. Kde dále jste čerpal inspiraci?
„Taktiku a systematiku jsem přenášel z hokeje. Na druhou stranu, spoustu věcí člověk okouká. Viděl jsem například hrát švédské Pixbo. Díval jsem se, pozoroval jsem jejich hru. Vymýšlel jsem si i své vlastní věci – různé signály. Pamatuji si, jak kluci tenkrát říkali: 'to nemůže vyjít '. A my jsme z toho dávali branky, protože to nikdo nečekal. Balonek třeba letěl do volného prostoru, přišel náběh od obránce a pak už to bylo jen o tom, jestli to ten hráč trefí nebo ne. To byla překvapení, která jsem se snažil vymýšlet. Kolikrát jsme třeba hráli proti týmu, který úplně zavřel svoji obranu a hrál na brejky. Člověk tak musel uvažovat nad tím, jak to překonat. Pamatuji si na vytáhlého a šikovného útočníka Pepu Svobodu. Ten si seběhl pro balonek do volného prostoru na druhé straně hřiště a než se obránce stačil otočit, tak už Pepa sám zakončoval. To jsme ale věděli jen my, že tam Pepa ve správný čas seběhne. Musí se to zkoušet, člověk dokáže vymyslet velké množství věcí, něco někdy nevyjde, ale musíte se o to pokusit.“
Co pro vás tedy při trénování bylo stěžejní?
„Aby si hráči v lajně mezi sebou sedli a aby to v té pětce fungovalo. A to platí nejenom ve florbalu, ale prakticky ve všech kolektivních sportech. Vždyť kolikrát je trenér schopný během zápasu třeba třikrát překopat lajny, aby se prostě někteří hráči chytli.“
Co dalšího pro vás bylo důležité?
„Psychologie a vztah k hráčům. Ti kluci musí vědět, že to, co s nimi děláte, myslíte dobře. I když někdy nadávají a nemají vás rádi. Kouč musí být s hráči kamarád, ale zároveň musí umět být i pes. A hlavně, s hráči se musí jednat férově. Jakmile s hráči nebudete jednat férově, jste ztracen. Proto já, když dnes někoho z kluků potkám náhodně v Praze, tak s nimi mám velice pěkný vztah, popovídáme si. Kolikrát mi zavolají a popřejí k narozeninám. A to jsou kluci, které třeba člověk pět let neviděl.“
S Vinohrady vás tedy pojí příjemné zážitky. Je to tak?
„Rád na tu dobu, kdy jsem tam byl, vzpomínám. Kolikrát jsem si šel s kluky sednout, popovídat si. Sport je totiž hodně o psychologii. Můžete mít skvělého hráče, ale když je psychicky rozhozený, tak je všechno špatně a je nepoužitelný. Všechno se musí skloubit dohromady, aby to fungovalo. Když budete na své hráče jenom řvát, tak ničeho nedocílíte. K hráči musíte kolikrát přijít, a když to nejméně čeká, tak ho pochválit.“
Nesetkal jste se s nějakými nepříjemnostmi?
„Někteří hráči se to snažili bojkotovat a říkali: ‚hele, ten přijde na jeden trénink v týdnu a stejně bude hrát‘. Ale já jsem jim na to odpovídal: ‚hoši, nevěřte tomu!‘ A i když ten dotyčný byl výborný střelec, tak jsem ho nechal sedět půl zápasu, protože si myslel, že když přijde na trénink jednou týdně, tak bude hrát. Ale to se mýlil! Tak to je. Pak pochopil, že na tréninky musí chodit častěji, jinak to nejde.“
Jaké hráče máte ještě dodnes v paměti?
„Můj největší problém je, že já už si nepamatuji jména, už je to také nějaká doba. (směje se) Když jsem však působil ve Vinohradech, tak jsem měl rád všechny, i ty raubíře juniorský, co třeba měli piercing na jazyku. A kolikrát jsem říkal: 'hele, ještě jednou mi s tím přijdeš na zápas, tak já vezmu kombinačky a vytrhnu ti to i s jazykem.' On si to pak radši vyndal, protože nevěděl, jestli jsem opravdu schopen to udělat (směje se). Rád jsem měl ale všechny. Ke každému hráči jsem měl svůj specifický vztah.“
Jak se vám spolupracovalo s tehdejším šéfem klubu a jedním ze zakladatelů vinohradského florbalu Ivanem Čulákem?
„Velmi dobře. To byl rozumný chlap. Řekl si svoje, jak celou věc vidí, já si řekl svoje, jak to vidím já. A když jsem pak odcházel z Vinohrad, tak to bylo v dobrém. Bohužel můj odchod přišel již v půlce sezony…“
Vinohrady v předchozí sezoně oslavili 15. výročí od založení. Co byste jim popřál k tomuto jubileu?
„Přeji, aby se hlavně dařilo. Aby měly dobrou mládežnickou základnu, z které se dá čerpat, protože kupovat hotové hráče je finančně náročné. No a pak aby kucí byli zdraví, aby je to bavilo a aby měli dobré podmínky k trénování, protože si vzpomínám, že to ne vždy bylo ideální. No a přeju jim ten postup do extraligy, který však přijde, jen když se bude poctivě trénovat!“
