Jak ses dostal k tomu, že jsi byl jeden ze zakládajících členů HC Lupáčova Coyotes, tedy předchůdce SKV?
„Učil jsem společně s Ivanem Čulákem na základní škole Lupáčova, jen tak jsme si tenkrát v tělocvičně plácali pro radost. Do deváté třídy tehdy chodili právě budoucí hráči jako Líba Nigrin, Martin Zima a další. Ještě se nám podařilo sehnat pár dalších starších kluků. Řekli jsme si: proč to nezkusit? Bavilo nás to a florbal byl v té době hodně nový sport, nebyl tak rozšířený jako dnes. Hlavním důvodem však skutečně bylo, že nás bavilo hrát a že jsme si chtěli poměřit síly s jinými, tak jsme založili klub a přihlásili se do ligy.“

Začátky byly asi těžké v malé tělocvičně na Lupáčovce?
„Ano, tam jsme opravdu začínali. V žádném případě se tam nedalo hrát pět na pět, tam jsme to plácali tři na tři. Postupem času jsme začali hledat, kde bychom mohli trénovat jinde, protože už to dál na Lupáčovce prostě nešlo. Chvíli jsme chodili do ZŠ Chelčického, což je hned vedle Lupáčovky. Nějakou dobu jsme jezdili na Lehovec, ale nakonec jsme zakotvili na Vinohradech. S tímto nápadem přišel Jindra Očenášek.“

Existovala tehdy nějaká možnost, že skončíte někde jinde než ve vinohradském Sokole?
„Prostory na trénování jsme hledali dlouho a marně. Buďto to bylo daleko na periferii Prahy nebo moc drahé. Sokol byl nejlepším řešením.“

Jak vypadaly herní začátky? Odkud jste třeba čerpali nějaké teoretické věci o florbalu?
„My jsme žádné takové věci odnikud nebrali.Hráli jsme, protože nás to bavilo. Ani jsme neměli nějakou snahu být úspěšní. Tedy prohrávat nikoho nebaví, snažili jsme se, ale neměli jsme žádný hrací systém, žádné propracované tréninky, neměli jsme vytyčené žádné cíle. Vlastně jsme měli jeden jediný, udělat si žízeň na pivo, to byl náš úkol. (směje se) Teprve postupem času to člověk začal brát vážněji…“

Přišly první postupy do vyšších soutěží…
„Ano. Vždycky, když máte takovýhle tým nadšenců, tak máte pár lidí, kteří to berou celkem vážně a zase na druhé straně pár lidí, kteří to vůbec neberou vážně. Pak je tedy problém, na čem se ta parta shodne. Jak to vlastně chceme hrát? Chceme to brát vážně? Nechceme?“

Jak dlouho si vydržel ve Vinohradech?
„Odešel jsem, tuším, v roce 2004. Od té doby aktivně florbal nehraji, ale občas jsem si šel jen tak zahrát s kluky. Tenkrát založili nějaký další tým Michal Šíp s Kubou Vrzákem, tak s těmi jsem si šel párkrát zatrénovat. Pak zase další kamarádi měli jiný tým, s těmi jsem taky párkrát byl. Už jsem se tomu ale aktivně dále věnovat nemohl a vlastně ani nechtěl, člověk si postupně najde jiné zájmy.“

Co vůbec děláš dnes?
„Už deset let pracuji v Českém rozhlase. Mimo to jsem otcem na plný úvazek. Poté, co jsem skončil s florbalem, jsem začal hodně cestovat, lézt po skalách. Najednou byla spousta volného času , což předtím nebylo. Poté, co jsme si totiž řekli, že se florbalu budeme věnovat opravdu aktivně, že to budeme brát vážně, takže člověku času moc nezbylo. Od podzimu do jara je sezona, pak je sice nějaký čas volno, ale začátkem léta už zase začíná příprava na novou sezonu, a takhle je celý rok zabitý. Člověk pak nemá čas na nic jiného.“

Vzpomeneš si na týmy, se kterými jste v té době byli větší rivalové?
„Nevím, jestli se dá hovořit o rivalech, ale často jsme se potkávali s Torzou Sorry, ale to byli spíše takoví kamarádi než rivalové. Pak z těch prvopočátků si pamatuji Bourbon, Panthers, Elephants, Gymnázium Písnická. V žákovských kategoriích jsme se často potkávali s Future, jejich chlapy však byli v té době trochu někde jinde.“

Když se budeme bavit o dnešku, sleduješ ještě výsledky Vinohrad nebo aktuální dění v Sokole?
„Občas se z nostalgie na stránky podívám, kdo kde hraje. Jak se klukům, které ještě znám, daří. Dnes se vídám občas s Líbou Nigrinem, ale už to není tak často. S Martinem Zimou se vídám docela často. Dřív jsme spolu jezdili dost na kole a teď jsme oba taťkové, tak jezdíme s kočárky. Dost z kluků, kteří teď hrají za Vinohrady, jsem učil na Lupáčovce, popřípadě jsem je vedl v elévech. Teď už jsou v chlapech, to je hrozný, jak ten čas letí.“ (směje se)

Se zakládajícími členy si také nějakým způsobem v kontaktu?
„S těmi vůbec. Nás spojoval florbal, ale pak se naše cesty rozešly, každý z nás měl jiné zájmy. Michal Mirgos je příběh sám pro sebe. Zajímalo by mě, kde skončil, chlapec. (směje se) Rád bych ho viděl, to byl takový blázen v dobrém slova smyslu. Michal to vlastně celé dohodl, to on byl vždy hrr do všeho a všechno zařídil.“

Předpokládám tedy, že na zápasu áčka si už dlouho nebyl. Pamatuješ si, když Vinohrady hrály extraligu?
„Na zápase jsem už skutečně hodně dlouho nebyl. Na extraligovou sezonu si však pamatuji. Tam to ale byl pro tým velký skok nahoru. Pro nováčka je to velice těžké, aby v extralize nedostal za vyučenou.“

Co se týče mládežnických kategorií. Od začátku zde bylo dostatek dětí?
„S Ivanem Čulákem jsme učili na základní škole, tak jsme nouzi o hráče do dětských kategorií neměli. A postupem času se k nám začali hlásit i děti odjinud. Myslím si, že jsme jako klub získalo. I když s některými rodiči to bylo těžké. Častokrát jsme měli debaty na téma: A proč hraje tenhle? A proč nehraje tenhle, když je lepší? Já jim na to odpovídal, že to je jedno. Vždyť jsou to děti, hrají to jenom pro radost. To, že někdo nehraje na základě výkonnosti, by se mělo praktikovat až tak od dorostenců nebo juniorů. Ale v  mladších kategoriích je důležité, aby toho děti nahrály co nejvíce.“

Pamatuješ si ještě nějaké další hráče, třeba Michala Mareše?
„Ano. Michala si pamatuji, toho k nám přivedl Eda Piňos. Za muže ještě hraje Bolek Kytka, Vítek Neuman, Marek Zima, ty jsem trénoval v elévech. Pamatuji si samozřejmě na všechny, kteří naším klubem prošli, ale těch hráčů z mých časů už moc na aktuálních soupiskách není. Bylo by fajn, kdyby měl někdo chuť a čas zorganizovat setkání hráčů, kteří klubem od jeho počátků prošli.“

Patnáct let už je celkem dlouhá doba, co bys popřál Sokolu třeba do další patnáctky?
„Hlavně ať vás florbal baví a hrajete ho především pro radost. A ať je co nejméně rozbrojů mezi těmi, co to berou příliš vážně a těmi, co se florbalem chtějí jenom bavit.“