Jak se zrodil nápad poprvé se přesunout do zahraničí?
„Celou svou kariéru jsem dosud strávil v jednom týmu, takže se považuji za velmi loajálního hráče. Poslední dvě sezony jsem cítil, že práce a úsilí, které do florbalu vkládám, nejsou na stejné úrovni jako u ostatních a koneckonců i v celé lize. Týmové prostředí pro mě bylo dost nezdravě nastavené. Proto jsem si řekl, že nastal čas na velkou změnu. Před minulou sezonou chyběl kousek, abych přestoupil do Divari league (2. nejvyšší liga ve Finsku). Ale den předtím, než jsem se chystal koupit letenku, mi z týmu oznámili, že si našli jiného brankáře se zkušenostmi z F-liigy, takže jsem byl nucen zůstat v Lotyšsku ještě jeden rok. Bylo to pro mě psychicky hodně náročné.“

Popíšeš, jak došlo k přestupu právě do Vinohrad?
„Kontaktoval jsem týmy ze všech čtyř nejlepších lig na světě, jestli by mě někde vzali na zkoušku. Vinohrady se ozvaly s tím, že by mi mohly dát šanci. Toho jsem využil a rozhodl jsem se to zkusit právě v SKV. Jediné, po čem jsem toužil, je šance ukázat, že na to mám. Za to jsem trenérům a Jirkovi Buchtovi vděčný.“

Co zatím říkáš na letní přípravné období? Je z tvého pohledu náročné?
„Máme pět tréninků týdně, takže samozřejmě to náročné je. Jedná se o kombinaci běhání, posilovny a samotného florbalu. Zpravidla předsezonní období využívám k tomu, abych tvrdě pracoval, zlepšil své výkony a rozvinul svůj potenciál. Říkal jsem, že jsem zvyklý trénovat každý den, ale největší rozdíl je v tom, že máme spoustu fyzických cvičení. Když jsem slyšel, že týmy jako Tatran Střešovice a Mladá Boleslav trénují pětkrát týdně dokonce dvakrát denně, hned jsem věděl, že musím udělat ještě něco navíc, abych se s nimi mohl utkat a stal se tak nejlepší možnou verzí sebe samého.“

Jaká byla tvá dosavadní florbalová kariéra?
„S florbalem jsem začal, když mi bylo šest, takže teď je to 17 let, co ho hraji. Začínal jsem v poli, ale můj tým byl brzy bez brankáře. Pamatuju si, jako by to bylo včera, když jsme stáli na tréninku a náš trenér měl v rukou brankářskou výstroj. Hledal dobrovolníka, který by si to chtěl v bráně vyzkoušet. Byl jsem jediný z celého týmu, kdo se přihlásil. První roky byly složité. Spoluhráči, se kterými se doteď kamarádím, mi říkali, že na to nemám a že na brankáře nejsem dost dobrý. Na druhou stranu mě to moc bavilo. Později se mi pro chytání vyvinula až přímo vášeň. Moc mě bavilo předvádět zákroky, takže jsem se rozhodl zůstat. Po šesti letech jsem dosáhl na své první ocenění. Byl jsem vyhlášení nejlepším brankářem v Lotyšsku ve věkové skupině do 12 let. Účastnili jsme se v té době mnoha mezinárodních turnajů a měli jsme poměrně dobrý tým, takže se nám podařilo dvakrát za sebou vyhrát v Helsinkách.“

Co bylo dál?
„Po základní škole jsem se rozhodl nastoupit do fotbalové školy, abych se mohl naplno věnovat kariéře fotbalového brankáře. Ve stejné době jsem dostal pozvánku do užšího výběru florbalové devatenáctky, ale naneštěstí jsem od trenérů nedostal pořádnou příležitost ukázat se. Nebral jsem to jako tragédii, protože jsem pořád upřednostňoval fotbal, který jsem s florbalem kombinoval. Doteď toho nelituji, protože kdyby to tak nedopadlo, nebyl bych díky své píli tam, kde jsem teď. Byl to pro mě průlomový rok, kdy jsem se naučil tvrdě pracovat, individuálně trénovat, být profesionálem a dělat něco navíc. Po půl roce mi florbal začal chybět a po roce jsem se k němu vrátil. Už s vizí, čeho chci dosáhnout. V dalším přípravném období jsem pracoval se svým kamarádem a trenérem brankářů ze Švýcarska Davem Gassmannem.“

Přišlo očekáváné zlepšení?
„Každý den jsem těžce makal, abych byl rychlejší a silnější. V další sezoně jsem byl v lotyšské 1. lize (druhá nejvyšší) v 19 letech oceněn jako nejlepší brankář soutěže. To byl velký úspěch, který mi dodal jistotu, že dokážu vše, co si vytyčím. Je velmi důležité mít před sezonou vizi a cíl, protože to jsou těžké časy. Není soupeř, který by vás přímo tlačil vpřed, jste to jen vy sami, kdo jdete na svou vlastní hranici. Je to o vaší vlastní vůli udělat ještě jedno opakování navíc, jeden metr navíc, který ve finále učiní rozdíl. V nadcházejících ročnících jsem se vypracoval na jedničku v mužském týmu a udělal jsem si v lotyšské florbalové komunitě jméno. Celkově jsem velmi vděčný svému trenérovi Intsovi Vancansovi, který měl velký vliv na můj růst. Dále také svým rodičům, kteří mě a mé dva bratry hodně podporovali a obětovali se, abych mohl dělat, co mám rád.“

Jaké je v Lotyšsku mínění o českém florbale?
„Český florbal je v Lotyšsku řazen mezi elitu. Jeho úroveň je vysoce ceněna a respektována. Češi mají zavedený systém výchovy mládeže, k čemuž má Lotyšsko hodně daleko. Když se v Lotyšsku dostanete do nejvyšší ligy, je to považováno za velký úspěch. Ale já se s tím nespokojil. Vždycky chci dosáhnout víc.“

Přijali tě spoluhráči v SKV?
„Od prvního dne, co jsem do Vinohrad dorazil, se ke mně chovají velmi přátelsky a snaží se, abych se cítil jako jeden z nich. A funguje to! Skoro se všemi už jsem se bavil jen mezi čtyřma očima. Úroveň angličtiny má každý trochu jinou, ale cítím, že všichni mají snahu trénovat a zlepšovat se. Mým cílem pro první utkání je, abych na hřišti mluvil jenom v češtině, takže nikdo nebude muset ztrácet čas překladem.“

Jaké si dáváš osobní cíle a co bys rád dokázal s celým týmem?
„Mým osobním cílem je pokračovat ve vývoji a být spolehlivou volbou číslo jedno pro trenéry a pro tým. Vždy jsem byl posedlý touhou vítězit a dělat něco navíc, takže se těším, že to s pomocí týmu přenesu i do SKV. Týmovou metou je dostat se do play off. Myslím si, že to je reálný cíl. Mám v mužstvo plnou důvěru. Chápu, že v předchozí sezoně Vinohrady hrály play down, ale to byl jiný tým s odlišnými hráči a trenéry. Teď máme skvělý mix zkušených florbalistů a mladých kluků, které včetně mě čeká premiéra.“

Poslední otázka. Jak se ti zatím líbí Praha?
„Abych byl upřímný, zpočátku jsem měl trochu obavy, protože Praha je starší město a já mám rád nové a moderní věci. Ale když jsem sem přicestoval, začala se mi Praha líbit a každý den to bylo lepší a lepší. Zejména ty výhledy, ze kterých je vidět celé město. Převýšení, jež každý den trénují vaše nohy... Teď už mohu říct, že je to moc krásné místo a rozhodně každému doporučuji ho navštívit.“