Hanko, jak ses dostala k florbalu na Vinohradech, respektive tehdy to byla ještě Lupáčova Coyotes?
„Právě na základní škole Lupáčova, kam jsem chodila, visel na nástěnce letáček, že se otevírá kroužek florbalu. Tak jsme se tam ještě s dalšími holkami šly podívat a tak to celé začalo.“
A o chlapeckém mužstvu si už v té době věděla?
„Na začátku s námi trénovalo i několik kluků a také jsem věděla, že Jindřich Očenášek a Pavel Jírů sami hrají, takže jsem to asi tak nějak tušila/věděla. Ze začátku jsme to ale braly vyloženě jako kroužek, chodily jsme jednou týdně na hodinu do velké tělocvičny na Lupáčovce a to bylo vše. V té době jsme nic takového neřešily, ani to, že vůbec můžeme hrát nějakou soutěž.“
A jak se tedy pak zrodila myšlenka přihlásit tým do ligy?
„Abych řekla pravdu, tak už si to ani pořádně nepamatuji. Najednou nás bylo víc, přidaly se k nám další holky, některé z nich už předtím trochu někde hrály, a tak jsme si asi řekly, že do toho půjdeme. Těžko říct teď. Podle mě hlavně Pavel Jírů a Jindřich Očenášek, kteří nás tehdy trénovali, se odhodlali k tomu, zkusit to s námi i v lize a my do toho šly. Myšlenka se zrodila u nich, u nás asi ne. Já například v té době vůbec nevěděla, jestli florbal chci hrát na takové úrovni, jestli mě třeba nepřestane do měsíce bavit.“
Stála si tedy u samotného zrodu našeho ženského florbalu, kdy přesně vznikl onen kroužek na Lupáčovce a kdy jste se přesně přihlásili do ligy?
„Tuším, že ve školním roce 2001-2002 vznikl kroužek a o rok později jsme se poprvé přihlásili do soutěže.“
Kdyby ses měla ohlédnout za tvou dosavadní kariérou, na které okamžiky vzpomínáš nejraději?
„Tak určitě postup do první ligy loni, ten je teď nejčerstvější a tím, že se nám v první lize zatím daří, vzpomíná se na něj ještě lépe. Ale ráda vzpomínám na spoustu dalších florbalových okamžiků, ale hlavně zážitků s lidmi, které jsem na florbale potkala. Loňský postup je však takovým tím pravým největším florbalovým okamžikem.“
Zmínila si vaše aktuální počínání v první lize. Není to až trochu nad plán, jak se vám teď daří?
„Plán byl hrát co nejlépe, jak umíme, a to děláme a k tomu se nám ještě daří vyhrávat. Je to super, vychází nám to, ale je teprve půlka sezóny. Nemá smysl se teď plácat po ramenou, ještě není všem dnům konec. (směje se)“
Nechci předbíhat, ale čistě teoreticky. Co bys říkala případnému postupu do extraligy?
„To by byl pro mě asi největší úspěch, jaký se může stát, zahrát si extraligu… Do repre na mistrovství už mě asi nevezmou… (směje se). My si z toho ale zatím spíš jen děláme srandu, prostě nemá smysl předbíhat. Já si myslím, že jedna otázka je postoupit, což by bylo super a druhá věc skutečně pak tu extraligu přihlásit a hrát ji, což by záleželo na vedení klubu a taky na tom, kdo to skutečně chce a může hrát, kdo může trénovat a obětovat tomu čas a energii. Trápit se s pár hráčkami a dostávat každý zápas dvacet gólů, to by nebyla ta pravá florbalová radost. Pokud ale jde o mě, tak já bych do toho klidně šla a zkusila tu extraligu hrát.“
Jak se za ty roky mění ženský florbal? Zaznamenáváš nějakou změnu?
„Každým rokem je kvalitnější. I ty nejhorší hráčky už se snaží hrát florbal a ne jen běhat a mlátit hokejkami. Prostě to, co stačilo před pěti lety, dneska občas nestačí ani proti těm nejslabším týmům. Všechno se posouvá a jde nahoru.“
U začátků ženského florbalu v SKV stáli tedy Jindra Očenášek a Pavel Jírů. Jeden ještě stále u ženské složky je, druhý už ne. Jak vzpomínáš na Pavla?
„Pavel byl s námi v době, kdy jsme florbal hrály opravdu hodně pro radost, měly jsme dobrou partu a o nic nám nešlo. Takže si ho spojuji s obdobím prvních tréninků, zápasů, s prvním soustředěním a celkově na toto období vzpomínám hodně ráda.“
Od tvých začátků je s tebou Jindra Očenášek, jak hodnotíš jeho trenérské počínání?
„Během těch let jsme se učily jak my hráčky, tak i on a myslím, že zejména teď v posledních sezónách je vidět výsledek. Nejen v přípravě cvičení, ale v celkovém vedení tréninku a přístupu k hráčkám. Podle mě je Óča dobrý trenér a vždycky byl, zejména v tom, jak se vždycky snažil týmu pomoct i individuálně někoho něco naučit. Někdy to vyšlo, někdy ne, tak to prostě je. Jeho trenérské počínání hodnotím pozitivně, jsem jeho výsledkem. (směje se)“
Tým se hodně obměňuje, kdo další je však s tebou v SKV od úplných začátků?
„Snad jediný, kdo se mnou vydržel od Lupáčovky, je Petra Batíková. Ostatní dlouholeté stálice to vzdaly minulou nebo předminulou sezonu.“
Takže došlo k výrazné obměně a ty jsi vydržela. Jak se ti hraje vedle mladších rychle se prosazujících spoluhráček?
„Dobře, protože jsou to opravdu skvělé hráčky a to, že se rychle prosazují, je jen dobře pro celý tým.“
Loni si navštívila zahraničí. Chyběl ti tam florbal, respektive SKV?
„Florbal mi ve Finsku nechyběl, jelikož jsem si i tam chodila zahrát do tělky. Postrádala jsem jen zápasy, takový ten florbal, kdy o něco jde. Jinak SKV mi samozřejmě chybělo a hrozně jsem se na všechny těšila, na druhou stranu jsem si ale odpočinula a kompletně si pročistila hlavu od všech SKV záležitostí, což bylo taky fajn.“
Co bys popřála SKV k 15. výročí?
„Hodně dobrých hráčů a hráček, kteří chtějí za SKV hrát a kteří jsou zároveň fajn lidi. To je podle mě nejdůležitější věc, na které celé SKV stojí.“
