V SKV zažily dva postupy. Nejprve ten vytoužený do 1. ligy, pak i ten překvapivý do extraligy. Jedna je v SKV od roku 2001, druhá od roku 2007. Obě dvě však spojuje jedna věc – oddanost vinohradskému florbalu. Nyní už Petra Batíková a Kateřina Trunečková v A týmu nepůsobí. Přednost dostaly jiné věci. Holky se však rády ohlédly za svými zážitky a zavzpomínaly na klíčové okamžiky historie ženského florbalu na Vinohradech.

Jak jste se dostaly k florbalu na Vinohradech?
Petra: „Ve Vinohradech, prapůvodně ale v týmu nesoucím název HC Lupáčova Coyotes, jsem od založení ženské složky, což se datuje do roku 2001. V té době chtěli Jindra „Óča“ Očenášek a Pavel „Sejrák“ Jírů seznámit s florbalem i slečny. Aby na naší základní škole Lupáčova florbalový kroužek hned nezrušili pro malou účast, šla jsem se tam podívat a u florbalu jsem zůstala. Během mé kariéry jsem si zahrála i za jiné týmy, ale SKV je pro mě srdeční záležitost.“
Kateřina: „K florbalu jsem se dostala přes mého staršího bráchu Michala, který mě několik let přemlouval, ať to jdu někdy zkusit na trénink. Jednoho listopadového dne roku 2007 si vzal můj mobil a napsal mým jménem zprávu Óčovi. Asi bych se k tomu nikdy sama neodhodlala, v té době jsem chodila na atletiku, která mi zabírala už tak dost času. Další týden jsem už byla na tréninku. V tu dobu byla v ženské složce už dobře fungující parta, mezi novými hráčkami, se kterými jsem začínala, byla Tereza Šíchová a Tereza Komorousová, která je vlastně teď poslední hráčkou extraligy z „původních“ Vinohrad.“

Co jste tehdy říkaly na postup do nejvyšší soutěže? Myslely jste si, že se svým týmem vystoupáte až takhle vysoko?
Kateřina: „Před pár lety se nás na jedné schůzi Luďa ptal, ať se přihlásí ten, kdo by si chtěl s týmem Vinohrad zahrát extraligu. Přihlásila se nás polovina, která tomu dávala realistických deset procent, zbytek se ani nenamáhal, jak jim to v té době přišlo absurdní. Abych řekla pravdu, vyhrabat se z 2. ligy bylo mnohem těžší, než postup do extraligy, nesměly jsme prohrát žádný zápas, každá prohra mohla znamenat konec všech nadějí. Postup z 1. ligy byl trochu o štěstíčku, klidně to řeknu tak, že SKV bylo v dobrou chvíli na dobrém místě. V tabulce jsme rozhodně nekončily s převahou první, před námi bylo hned několik B týmů extraligových klubů. Průběh 1. ligy jsem sledovala spíše z zpovzdálí, hrála jsem jen pár zápasů na začátku sezóny, pak jsem odjela do Německa na Erasmus a vracela jsem se až na konci března. O to větší radost jsem měla, když jsem mohla hrát všechny finálové zápasy 1. ligy. O mohutných oslavách postupu se mluví ještě dnes.“
Petra: „Myslela jsem si, že náš vrchol nastal, když jsme postoupily do 1. ligy. To jsme prožívaly obrovskou radost a zadostiučinění, jelikož pokaždé, když jsme měly nějaké vítězství na dosah, vždy nám o kousek uniklo. Když jsme pak ale další rok v Brně slavily vybojovanou účast mezi týmy elitního ženského českého florbalu, ty pocity byly neuvěřitelné. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se do extraligy dostaneme, o to víc si toho klubového úspěchu cením, když téměř všechny hráčky začínaly v SKV.“

Kačko, ty jsi navíc tým vedla jako kapitánka. Co to pro tebe znamenalo?
Kateřina: „Vážím si toho, že jsem si mohla zahrát v dresu SKV nejvyšší soutěž a ještě k tomu s páskou na ruce, řekla bych, že „cíl je splněn“, ale já si takový cíl ani nikdy nedávala. Jediné, co mě mrzí je, že to nepřišlo o pár let dříve, v době, kdy jsem se florbalu ještě mohla naplno věnovat.“

Tým nakonec v loňské sezoně vybojoval záchranu. Jak se na to s odstupem času díváte?
Kateřina: „Byla to velká zkouška pro náš tým. Do té doby jsme nikdy nezažily tak náročné tréninky a dlouhé zápasy, hrací doba třikrát dvacet minut pro nás byla novinkou. Pro mě osobně bylo hodně náročné skloubit florbal, osobní život a poslední ročník medicíny. Na začátku sezony odešlo z áčka několik hráček a spousta se zranila, na druhou stranu přibylo hodně nových holek a Jiří Kysel, který nás toho hodně naučil. Spíš než příchod nového trenéra byl ovšem zlomovým bodem jeho odchod, který týmu jako takovému velmi prospěl. Další důležitou věcí byl přestup Zuzany Macurové a Magdaleny Kotíkové, upřímně si myslím, že bez nich by sezona nejspíš nedopadla záchranou.“
Petra: „Loňská sezona nám ukázala, že rozdíl mezi úrovní první ligy a extraligy je propastný, stejně tak i celková rychlost hry a individuální nároky na každou hráčku. To, co nám možná vycházelo v první lize, najednou nefungovalo a my si zvykaly na vysoké prohry. Ale nevzdaly jsme se, to bylo podle mě nejvíce důležité.“

Péťo, ty jsi však nakonec sezonu nedokončila, je to tak?
Petra: „Angažmá v A týmu jsem přerušila na konci ledna, a to kvůli mému půlročnímu pobytu v Chorvatsku v rámci programu Erasmus, takže jsem se nezúčastnila bojů o záchranu, ale vše jsem poctivě sledovala online. Samozřejmě po udržení soutěže jsem měla velkou radost a zároveň mi bylo líto, že nemůžu slavit s holkami na hřišti.“

Své působení v A týmu jste ukončily. Proč se tak stalo?
Kateřina: „V áčku nepůsobím primárně z důvodů pracovních, věděla jsem, že dříve nebo později půjdu pracovat do Německa a z tohoto důvodu jsem již nechtěla věnovat tolik času florbalu. Na béčku je sranda, i když výsledky by mohly být mnohem lepší. Jsem ráda, že můžu hrát s Petrou Batíkovou a Hankou Vejbornou, se kterými hraji od svých florbalových začátků.“
Petra: „Po návratu jsem věděla, že jsem zameškala velkou část letní přípravy a nedokázala jsem si představit, že bych takové tréninkové manko mohla dohnat a bojovat o místo v sestavě. Zároveň jsem si nebyla jistá, zda bych stíhala všechny tréninkové jednotky a florbalu se mohla věnovat na sto procent. Samozřejmě, další věcí je, že v A týmu skončilo několik mých dlouholetých spoluhráček a do nové sezony jsem upřednostnila možnost zahrát si nejen s nimi pod vedením trenéra Doubka v B týmu.“

Kačko, jak myslíš, že si letos holky povedou?
Kateřina: „Všechny hráčky z áčka udělaly obrovský pokrok, je velká škoda, že to ve výsledcích není vidět. Pevně doufám, že se holky pořádně namotivují a pokusí se ze všech sil poprat o udržení v nejvyšší soutěži. Nerada bych se koukala na to, že po těch letech by ženský florbal ve Vinohradech musel udělat krok zpátky.“

Péťo, pochlubíš se nám ještě s tvými čerstvými životními zkušenostmi z dálných krajin?
Petra: „Na začátku listopadu jsem odjela na tři měsíce do Peru, takže jsem si letošní sezónu zatím moc neužila. Chtěla jsem tu být nějak užitečná, a tak se mi s velkou pomocí hráček a hráčů SKV (a sestřenice Verunky) podařilo shromáždit dostatek hokejek a poslat je do Limy, abych mohla florbal ukázat i dětem z chudých předměstí. Teď po návratu mě čeká poslední semestr navazujícího studia a psaní diplomové práce. Těším se na nakládaný hermelín U Vejdů a na další zápasy s Bičizz!“