6. července odstartoval tradiční mezinárodní florbalový turnaj – Prague Games 2016. Turnaj, který má za cíl propojit florbal na mezinárodní úrovni, nabídnout hráčům zkušenosti, které mnohdy nemohou získat po celou svoji florbalovou kariéru a předat jim hodnoty, které by měli zastávat všichni sportovci, nehledě na národnost, barvu pleti, věk nebo tradice – hrajeme fair play, a tak, abychom mohli hrdě zatleskat všem – i těm, kteří odcházejí s prohrou na výsledku.

Netradičně začala naše skupina hráčů už od samého začátku. Shodou okolností, které lze nazvat lidskou chybou, byli naši hráči přihlášeni do skupiny B13. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby naši hráči nespadali svým věkem a zkušenostmi do skupiny B12. Od samého začátku jsme tak hráče připravovali na fakt, že na hřišti se proti nim postaví hráči starší zhruba od 2 roky, a někteří se střeli tváří v tvář s hráči staršími i o 5 let. Krásnou ukázkou rozdílu ve zkušenostech našich hráčů byl samotný příchod na halu – nástup na hřiště, které bylo v brzkém letním ránu ještě potemnělé a překvapení našich hráčů, když si uvědomili, jak veliké hřiště na ně čeká. Pro některé z nich to byla 6. července prvotní zkušenost na hřišti, na kterém byli zvyklí vídat své vzory z mužského a ženského „áčka“.

Po rozchytání brankáře, který je zvyklý mít nad sebou 2 záchranné snižovače a teď neměl ani jeden, se šlo na buly. Na hřiště tak v hrdých žlutočerných dresech nastoupilo prvních 5 našich hráčů. Na druhé straně stáli již připraveni hráči hájící červenobílé barvy Lotyšska. Po odpískání českých rozhodčích se začalo bojovat. Nelze s upřímností říci, že šlo o vyrovnaný zápas – hráči Lotyšska měli hru systematičtější a více vrytou pod kůží, což se vzhledem k jejich věku dalo očekávat. Asi největším rozdílem mezi naším týmem a týmem Lotyšů byl počet hráčů. Na lavičce, která se pro první zápas stala domovem Lotyšů, sedělo přes 15 hráčů. Takový pohled, si uvědomovali spíše naši trenéři, než našich 9 hráčů. Hra, která pro nás byla nová ve svém počtu 5+1, začala „Sokolíky“ vyčerpávat a trenéři tak museli často a rychle střídat. Na lavičce byl čas se jen napít, popadnout dech a zkusit nabrat přirozenou barvu obličeje. Pokud to hráči nestihli, museli zatnout a vydržet. Vysoké skóre ponížili naši hráči o dva bodíky, a tak se po vypršení hracího času ukázalo na tabuli 19:2. I přes to, že pro některé může výsledek vypadat katastroficky, naši hráči se neměli a nemají za co stydět. Bojovali statečně a dravěji, než se dalo čekat. Na hřišti doslova nechali kus sebe a odcházeli s tím, že si zápas užili.

Další zápasy se nesly v podobném duchu. Na druhý zápas jsme se střetli s týmem ze Švýcarska. Tým „Bílého kříže“ nám před začátkem předal sladkou ochutnávku ze své země a po zápase, který pro nás skončil výsledkem 0:19, nám tak předal i zkušenost s jejich pojetím florbalu. Jejich hra byla rychlejší, než na kterou jsou naši hráči i trenéři zvyklí. Paradoxně se na první pohled zdálo, že si naši hráči zápas příliš neužívají, protože nestíhají, ale v šatně se mluvilo jako o nejlepším zápasu. Na turnaji jsme srovnali síly i s českým týmem. Soupeřem se pro nás stal tým z Ostravy, který rovněž skončil výhrou našich českých kolegů.

Pro další den se naší domácím hřištěm stala plocha v Oáze, kde jsme se střetli s týmem Náchoda. Po čtvrté prohře začala víra ve vítězství opouštět pár našich dospělých fanoušků, kteří ne a ne pochopit, že věkový rozdíl je pro takovou hru zásadní, a že naši hráči nemají za sebou to, co jejich soupeři. Přesto v posledním zápase proti Norům, se naši „Sokolíci“ snažili, seč jim síly stačily. Pro severskou zemi jsme trochu pozměnili taktiku a energicky bránili své brankoviště a svého neskutečně skutečného brankáře. Taktika alá pevnost Boyard zabránila Norům přiblížit se k naší bráně, a tak museli norští hráči zkoušet střílet z půlky hřiště. Nakonec své míčky přeci jen dostali do naší brány, a tak jsme náš poslední hrací den zakončili výsledkem 1:9.

7. července tak pro naše nejmenší hráč turnaj končí. Odchází hrdě, s hlavami nahoře a plní zkušeností. Pro některé jako poražení, ale pro naše tři trenéry, pro naše rodiče, pískající rozhodčí a naše soupeře však jako vítězové, kterým patří potlesk a poklona. Nastoupili proti starším, větším a silnějším hráčům a nebáli se jich. Získali zkušenosti, které jim už nikdy nikdo nevezme, a které pod správným vedením dokážou proměnit ve svou výhodu na příštích a přespříštích zápasech.
Jsem hrdá, že jsem mohla být u takového zážitku. A jsem pyšná, že právě tito hráči patří k nám. Velká poklona patří jejich trenérům, kteří na Prague Games nechali své nervy a svojí píli a víru ve svůj tým. Protože tam, kde by jiní ztráceli, našim trenérům víra rostla.

Sokol je něco jako letní zahrada – pokud se o její květiny staráme, věnujeme jí svůj čas, svoji péči a dokážeme přijmout rady zkušenějších, bude její krása a síla jenom růst. Pokud však v její sílu nevěříme a nejsme ochotni pracovat s tím, co nám nabízí, tak s prvním letním sluncem o vše přijdeme...

Jo a PRAGUE GAMES 2017…? SK, SK SKV to vyhraje.