Byla symbolem ženského florbalu na Vinohradech. Dlouho vykonávala funkci kapitánky, nejprve s týmem postoupila do 1. ligy a následně zažila i postup do elitní soutěže. Lenka Hrdinová přivedla Vinohrady do extraligy s páskou na levé ruce a ve třetím utkání finále dokonce vstřelila rozhodující branku! Přesto měla z tohoto senzačního úspěchu obavy a krotila nadšení.
Nyní se Lenka Hrdinová, která se provdala za Tomáše Hrdinu, bývalého hráče vinohradského A týmu, stará o měsíční holčičku Anetku. Florbal šel i kvůli zdravotním problémům, které přerušily Lenčino angažmá v A týmu, stranou. Ale jestli to jen trochu půjde, uvidíme Lenku brzy zase na hřišti.
Jak ses dostala k florbalu na Vinohradech?
„Bylo to přes Péťu Batíkovou, se kterou jsme hrály ve školním florbalovém týmu na gymplu, a já si jí někdy začátkem roku 2006 postěžovala, že už mě to ve FBŠ úplně nebaví, jestli by se nepoptala trenéra, zda bych nemohla přijít někdy na trénink do SKV. Líbilo se mi, jak o týmu mluvila jako o bezvadné partě, kde hrají pro radost. V únoru jsem zašla na první trénink. Pamatuju si to jako dneska, byla zima a tréninky probíhaly v nafukovačce v Radlicích, a protože to vypadalo, že mě holky i trenéři v týmu chtějí, na konci sezony jsem podepisovala papíry na hostování.“
Přemýšlela jsi někdy o tom, že si zahraješ extraligu?
„Měla jsem možnost poslední sezonu v Bohemce trénovat s ženským A týmem, který hrál nejvyšší ligu (tehdy to ještě nebyla extraliga), takže kdybych o to stála, stačilo pořádně makat a zůstat tam. Když jsem ale poznala partu holek v Sokole, bylo pro mě přednější hrát s nimi, i když to bylo na regionální úrovni a třeba se rvát o postup o ligu výš. Ale pokud bychom to formulovali tak, zda jsem někdy přemýšlela o tom, že bych hrála extraligu v dresu SKV, odpověď by byla záporná. Přece jen jsem za ta léta brala florbal jako koníček, který mě má bavit, ale kterému skutečně nehodlám věnovat tolik volného času, kolik by pro hraní v extralize bylo potřeba. Mým cílem byla první liga, a to jsem si splnila s týmem, který byl vážně SKVělý.“
Co jsi říkala na postup do nejvyšší soutěže, u kterého jsi byla jako kapitánka?
„Nadšená jsem z něj, na rozdíl od toho rok předtím, kdy jsme postoupily po perfektní sezoně z druhé do první ligy, nebyla. Všichni vědí, že jsem byla jedna z mála, kdo si postup do extraligy nepřál – což asi správná kapitánka nedělá, uznávám (usmívá se). O to paradoxnější je, že jsem to byla já, sváteční střelec, kdo v Brně při finále 1. ligy dal rozhodující gól. Bylo mi jasné, že rozdíl mezi 1. ligou a extraligou je propastný a abychom vše dohnaly, musely bychom hodně makat, navýšit počet tréninků, změnit svůj přístup, sehnat posily a trenéra se zkušenostmi z nejvyšších soutěží. To, co se ještě na jaře jevilo jako skoro nereálné, se ale vcelku podařilo a v září do sezony nastupoval nový tým, sice bez zkušeností, ale s nadšením a vírou, že kromě Herbadentu máme velmi milosrdný los a mohlo by se nám na úvod podařit snad ukořistit nějaké body.“
Své angažmá v áčku si však musela brzo přerušit. Co za tím bylo?
„Hned z kraje sezony jsem si během jednoho zápasu podvrtla kotník, ale protože jsem si říkala, že máme skutečně příznivý los, kdy se hrálo s papírově srovnatelnými soupeři, hrála jsem dál. Když už to vážně nešlo, musela jsem florbal přerušit s tím, že jsem si myslela, že bych se vrátila nejpozději na druhou polovinu sezony, ale následná rekonvalescence se bohužel protahovala, protože vazy v kotníku nebyly stále v pořádku. Takže se moje účast v extralize omezila na pouhých šest neděl. Na druhou stranu to bylo o šest zápasů víc, než s čím jsem počítala ještě během letní přípravy před sezonou.“
Nyní se staráš o rodinu a návrat tedy zatím asi neplánuješ. Nebo je tomu jinak?
„Budu-li fyzicky fit, ráda bych si ještě s holkami v béčku nějaké zápasy zahrála. Uvidíme. Na většinu našich zápasů stejně chodil můj táta, hlídání bych tedy měla, jen o tom ještě neví (směje se).“
V klubu si dlouho plnila funkci pokladníka. I v této funkci jsi skončila? Co to obnášelo a kdo tě ve funkci nahradil?
„Co to obnášelo? Spoustu práce, časté návštěvy paní Kučerové, která drží sokolskou pokladnu, spolupráce s trenéry. Jednalo se především o administrativu ohledně financí: vyplácení cestovních náhrad našim členům, zajišťování peněz pro rozhodčí, hlídání placení příspěvků a soustředění. Za to mě měli jistě všichni velmi rádi (směje se). A samozřejmě každoměsíční schůze vedení. Ale když jsem otěhotněla, požádala jsem, zda by to za mě někdo z vedení nevzal, protože bych to už organizačně nezvládala se školou a dítětem. Naštěstí to převzal Líba Nigrin, za což mu patří můj velký dík. Já zůstala pouze členem vedení.“
Sleduješ výsledky holek i na dálku a plánuješ se na nějaký zápas přijít podívat?
„Sleduji. Všechny výsledky béčka jsem evidovala, psala jsem si s holkami. Na onliny z extraligy taky kouknu, ale přiznávám, že méně jak na výsledky Bičizz. A na nějakých zápasech se jistě ukážu, už jen abych holkám ukázala budoucí posilu (usmívá se).“
Chybí ti teď florbal a tvé spoluhráčky?
„No jéje. Ruce svrbí už pár týdnů, tak nenápadně doma po hokejce pokukuji. Holky mi samozřejmě chybí ještě víc, i když se teď nevídáme, pořád jsou pro mě jedny z nejbližších lidí. Snažím se zůstat v obraze, co se v týmu děje, jak se mají. Už jen kvůli nim bych nechtěla ještě s florbalem končit.“
Co bys vzkázala čtenářům našich stránek?
„Aby SKV i nadále zachovávali přízeň. Stojí to za to už jen proto, že všechno kolem dělají nadšenci ve svém volném čase pro klub, který považují za druhou rodinu. Protože pro nemalou část členů je SKV důležitou součástí života.“
