Livesport Superligu se podařilo zachránit v sérii 1. kola play down s Pardubicemi. Jaké pocity ve vás převládly, když se vyhrál šestý zápas?
David Bouša: „V první řadě velká úleva, protože hrát play down není nic příjemného a logicky nikdo nechce sestoupit. Po nevydařené základní části jsme si byli vědomi toho, že nám moc lidí nevěřilo a pasovalo nás na sestup, ačkoli třeba pravě Pardubice získaly jen o dva body více. Nám se povedlo vyhrát hned první sérii a jsem rád, že si celý tým zažil pocit z dobře odvedené práce alespoň v závěru sezony.“
Michal Kotlas: „Byla to velká úleva pro všechny hráče i členy realizačního týmu. Osobně jsem cítil vnitřní naplnění radostí v kombinaci s jakousi satisfakcí za to, jak dobře jsme se na tuto sérii připravili a jak dobře jsme ji zvládli, přestože velká část našeho ‚florbalového světa‘ favorizovala Pardubice a přála sestup SKV.“

Můžete popsat, jak jste si užili následné oslavy?
Michal Kotlas: „Největší prvotní euforii jsme si užili bezprostředně po konci zápasu a v šatně. Velkolepé oslavy ale nepřišly. Sešli jsme se na společnou týmovou večeři a následný večírek. Užíval jsem si loučení s klubem, protože už tehdy jsme věděli a hráčům sdělili, že další sezonu tým na střídačce nepovedeme.“
David Bouša: „Po posledním zápase jsme si samozřejmě užili vítěznou náladu bezprostředně na hřišti i následně v šatně. O pár dní později jsme se sešli na společné večeři. Že by se jednalo o nějaké delší oslavy, to ne. Nebo o tom alespoň nevím (směje se).“

Pojďme se ohlédnout za poslední sezonou. Jaká z vašeho pohledu byla? Kde hledat příčiny toho, že se v základní části tolik nedařilo?
David Bouša: „Sezona byla neúspěšná s ‚náplastí‘ v podobě dobře zvládnutého play down a s tím spojenou záchranou. Pokud mám jít více do detailu, začnu od letní přípravy, kdy jsme se vzhledem k různým absencím sešli až někdy na konci srpna v kompletním počtu. V týmu byla navíc řada nových hráčů, a tak jsme v tomto období chtěli mít zapracovány všechny systémové stránky hry a už spíše ladit vazby v jednotlivých pětkách. Vzhledem k zmíněným důvodům se vše posunulo a my jsme do startu soutěže nevstupovali tak, jak bychom si s Michalem představovali. Během sezony jsme pak nezvládli klíčové zápasy s některými týmy ze spodní části tabulky. Pokud bychom dokázali vyhrát domácí souboje s Hattrickem a Otrokovicemi, což si myslím, že bylo v našich silách, tak by to v konečném účtování skončilo 10. místem a předkolem play off. Ale na kdyby se nehraje a my právem hráli o udržení, protože jsme v těchto zápasech neměli takový hlad po vítězství a adekvátní soustředěnost, jako tomu bylo v play down. Samostatnou kapitolou byla naše obrana ve většině zápasů. Ačkoli jsme se na ni často zaměřovali, tak se nám v tomto směru nedařilo a dostávali jsme spousty laciných branek. Samozřejmě i my vnímali, že naše hra není dobrá a zvažovali v průběhu sezony myšlenku naší rezignace. Na příkladu jiných týmů, které trenéra vyměnili, byl vidět impuls v podobě zlepšených výsledků a nám zkrátka nebyl lhostejný osud SKV v průběhu zbytku soutěže. Nakonec jsme po konzultaci s vedením a týmem tuto možnost zavrhli a jsme rádi, že se nám společně podařilo superligu na Vinohradech vybojovat i do příští sezony.“
Michal Kotlas: „Při hodnocení musím jít na samotný začátek – letní přípravu. Nemá smysl ji detailně rozebírat, prostě se nepovedla a každý z hráčů ví, jakou měrou k tomu přispěl či nepřispěl. Je to jako s domem. Když nemáte základy, dům nebude stabilní a nebude stát. A tak se to s námi vezlo od prvního zápasu. Ač si to možná málo lidí uvědomuje, tak se nám tým opět hodně obměnil a nebylo jednoduché ho v takových podmínkách připravit jak herně a takticky, tak i týmově. Snad z toho bude pro další sezony ponaučení a důležitost společné letní přípravy bude jedním ze základních stavebních kamenů dalších lepších ročníků. Pokud bych měl vypíchnout nějakou konkrétní herní činnost, která nám nefungovala, pak by to byla obrana. Vzhledem k tomu, že jsme s Davidem oba obránci, je to i naše ostuda. Celkově jsme se dostali do křeče, ze které nebylo jednoduché se vrátit. Prohrávali jsme důležité zápasy o šest bodů s týmy v tabulce kolem nás, a to vždy bolí. V naší pozici byl důležitý každý zápas a každý bod. Přišlo mi, že jsme si to možná všichni takto v průběhu sezony neuvědomovali a některé prohry v důležitých duelech byly zbytečné.“

V čem tkvěly klíčové aspekty toho, že se pak v play down objevil na hřišti trochu jiný tým, který šlapal a dokázal vítězit?
Michal Kotlas: „Docela brzy jsme přehodnotili sezónní cíle. Řekli jsme si společně, o co budeme hrát a co by mohl případný neúspěch znamenat. Možná to pomohlo týmu setřást určitý tlak v posledních zápasech a očekávání, na jaké pozici v tabulce skončíme. Postupně jsme se začali připravovat na play down. Kluci lépe trénovali a více se věnovali týmu. My jsme byli přísnějšími trenéry. Zlepšení bylo cítit už v závěru základní části. Na Pardubice jsme se pak perfektně a detailně připravili.“
David Bouša: „Někdy během ledna, kdy už bylo v podstatě jasné, že se nevyhneme play down, jsme si nastavili jasný týmový cíl. A tím byla záchrana SKV v superlize. Chvilku to trvalo, ale myslím, že se postupně všichni hráči přepnuli do tohoto režimu a změnil se jejich celkový přístup. Ten jsme trochu změnili i my jako trenéři. Sice to možná pro některé hráče nebylo příjemné, ale chtěli jsme z kluků dostat co nejvíce, což se snad i povedlo. Zpětně vidím, že týmu psychicky hodně pomohlo vítezství v posledním zápase základní části v České Lípě, kdy jsme otočili skóre a trochu si zvedli ztracené sebevědomí.“

Série s Pardubicemi byla hodně vyhrocená. Jak jste do ní byli vtaženi vy sami a cítili jste na sobě také velké emoce?
David Bouša: „Ano, byly tam některé nestandardní momenty, ale i když to nebylo jednoduché, snažil jsem se osobně v průběhu série emoce spíš potlačovat. Neřešit rozhodčí nebo soupeřovu střídačku, protože totéž jsme chtěli i po hráčích. Nakonec se to vyplatilo a o to větší byla naše radost po posledním zápase.“
Michal Kotlas: „Byla vyhrocená podobně, jako bývají zápasy play off, které jsem hrával. Z pozice trenéra je to o těžší, že s tím na hřišti nemůžete nic udělat. Já jsem vždycky jako trenér prožíval silně každý zápas, ale v té sérii s Pardubicemi jsme se snažili i my soustředit na své povinnosti. Ukázat hráčům cestu a způsob, jakým budeme úspěšnější. Neřešit soupeře, rozhodčí, chyby, které se už staly, dívat se dopředu a být soustředěný na každý moment. Neznamená to ale, že jsem při našem vstřeleném gólu nepopustil uzdičku emocí.“

Co podle vás sérii s Východočechy rozhodlo?
Michal Kotlas: „Mohu říct, že jsme byli v sérii lepším týmem a zaslouženě ji vyhráli. Zápasy byly vyrovnané. Nebylo moc věcí, kterými by se oba celky vzájemně překvapily. Nicméně my jsme zvládli klíčové momenty většiny zápasů. Hodně jsme pracovali na nastavení kluků v hlavách. Měl jsem pocit, že Pardubice šly do série s přesvědčením, že nás lehce porazí. My jsme to tak neměli. Měli jsme z té série přiměřeně zdravý respekt, který jsme ale dokázali na hřišti přetavit v bojovnost a efektivitu. Tady musím naše kluky pochválit za to, že se povětšinou drželi herního plánu a hráli účelně. Věřili, že budeme naší hrou úspěšní. Důležité pro nás také bylo první vítězství v sérii. Chtěli jsme být vždy takticky o krok před naším soupeřem.“
David Bouša: „Myslím, že jsme se jako tým dokázali v klíčových momentech na sto procent soustředit na hru, kterou jsme proti Pardubicím chtěli předvádět, a věděli, že bude účinná. Tedy alespoň tomu tak bylo v těch čtyřech vítězných zápasech. My se snažili před sérií připravit tým co nejlépe takticky po všech stránkách, ale v jejím průběhu už to pak nebylo tolik o florbale, jako spíš o nastavení v hlavách našich hráčů. S tím jsme pracovali. Oba týmy byly vyrovnané, takže rozhodovaly fakt drobnosti a my byli prostě o něco účelnější. Zpětně bych řekl, že jsme k té sérii přistoupili s větší pokorou než soupeř. Vím, že se za zásluhy nevyhrává, ale když se celkově podíváme na poslední tři sezony, kdy nikdo z ligy nesestupoval, tak právě Pardubice a Hattrick byly kluby, které získaly v součtu nejméně bodů. Z toho pohledu můžeme nahlížet na naší letošní záchranu jako na zaslouženou.“ 

Po sezoně jste se s týmem rozloučili. Jak hodnotíte celé tři roky, které jste na Vinohradech v pozici trenérů absolvovali?
David Bouša: „S Michalem jsme se rozhodli v trénování týmu dál nepokračovat. Vážíme si možnosti, kterou nám vedení SKV před třemi lety dalo a tímto bych chtěl všem poděkovat. Původní domluva byla na jeden rok, nakonec z toho byly tři a já věřím, že jsme za tu dobu předali týmu jen to dobré, ať už z florbalového nebo osobního hlediska. Existují výjimky, ale myslím si, že zdravá životnost trenéra u jednoho týmu je tři až pět let, takže jsme se do tohoto intervalu vešli (směje se). První sezona pro nás byla zpočátku trochu poznávací, z pohledu naší nové trenérské role nebo bližšího seznámením se s týmem. Chtěli jsme do hráčů dostat myšlenku, že každý zápas se dá vyhrát, i když do něj vstupujete jako outsider. To se asi povedlo, vše si postupně sedlo. Využili jsme známého sousloví ‚nové koště dobře mete‘ a nakonec i s trochou štěstí postoupili do play off. Další sezona byla hodně poznamenána covidovými pauzami a následně nahuštěným programem zápasů. Toto období bylo pro náš tým těžké, protože jsme zkrátka neměli dostatečnou kvalitu v celé šíři kádru. V momentech, kdy nám vypadli klíčoví hráči nebo následovalo více zápasů v řadě, jsme měli problém a celkově jsme s touto sezonou nemohli být spokojeni.“
Michal Kotlas: „Vnímali jsme, že je v době našeho příchodu do klubu zájem změnit zaběhlé praktiky a posunout sportovní stránku výše. Jako trenéři jsme neměli jedinou trenérskou zkušenost, takže jsme se snažili předávat to nejlepší, co jsme jako hráči v našich úspěšných letech pochytili od trenérů, kteří nás nejvíce ovlivnili. Na to máme s Davidem stejný názor, a i proto jsme byli celé tři roky ve shodě ve všech krocích, které jsme podnikali. Snažili jsme se vyvážit nároky na hráče s jejich osobním a pracovním, respektive studijním životem. Možná jsme na tom na konci pohořeli, ale vždy pro nás byla na prvním místě rodina, práce, potažmo škola a až poté florbal, který v týmu nikoho neživí. První ročník byl překvapivý, až snový. Sami jsme nečekali, že bychom mohli dokráčet až do play off. Měli jsme kompletní tým, který pospolu velice dobře fungoval a stačilo mu dát určitá pravidla a víru ve výhry. To se úplně nedá říct o sezoně druhé, kdy došlo k první obměně kádru. Potýkali jsme se se zraněními klíčových hráčů a také je třeba zmínit zásahu covidu, který ze sezony udělal ‚bramboračku‘. Počet zápasů, které jsme tehdy v lednu za jeden měsíc odehráli, byl rekordní. Neměli jsme tak široký kádr, abychom na to mohli reagovat. Z bojů o setrvání v lize nás zachránilo předčasné ukončení sezony. O posledním třetím roce jsme se už bavili. Jsem rád, že se mohu jako trenér s týmem loučit vítězným zápasem.“

Angažmá na Vinohradech bylo vaše první trenérské v Livesport Superlize. Jak porovnáváte očekávání, která jste měli, a následnou realitu? Je něco, co byste vypíchli jako nejtěžší na trenérské praxi na takovéto úrovni?
Michal Kotlas: „Věděli jsme, že jdeme do týmu s jinými možnostmi a ambicemi, než na jaké jsme byli zvyklí na Chodově. Hodně lidí se nám divilo. Ničeho ale nelitujeme. Přišli jsme do klubu, kde jsme potkali hodně nadšenců, kteří se o klub starají. Díky tomu se na SKV cítíte trochu jako ve své druhé rodině. Nikdy nám do naší práce nikdo nevstupoval a vždy, když jsme měli pocit, že jsme slabým článkem, dostali jsme důvěru. Za to děkuji. S odstupem času vnímám jako důležitý aspekt roli trenéra-psychologa. Chtěli jsme s hráči vést dialog, mluvit, komunikovat. Ne vždy na to byl dostatečný prostor. Nikdy nebudete mít v týmu dvacet spokojených hráčů. Musíte v tom najít určitý balanc. To se nám naštěstí podařilo v klíčové fázi uplynulé sezony. Každý znal svoji roli. Tým věděl, o co hraje a jak má hrát.“
David Bouša: „S Michalem jsme si byli vědomi, že přicházíme do klubu s trochu jinými ambicemi, než na které jsme byli zvyklí. Tím mám na mysli, že SKV po první sezoně v superlize, kdy jsme tým přebírali, logicky necílilo na ty nejvyšší příčky. Museli jsme najít balanc v nárocích na naše hráče v souvislosti s tím, že všichni dělají florbal zadarmo pří svém zaměstnání nebo studiu, ve svém volném čase. V daném nastavení je tedy pochopitelné, že počet společných tréninků je nižší než v některých jiných superligových klubech, a proto nešlo plnohodnotně obsáhnout všechny činnosti, kterým jsme se chtěli věnovat. Z toho důvodu jsme se snažili kluky motivovat, aby se florbalově a hlavně fyzicky zlepšovali individuálně, protože k tomu jsou na Vinohradech podmínky přizpůsobeny dobře přímo na hale. To samozřejmě ne vždy dopadlo na úrodnou půdu, ale je na každém hráči, jak uchopí svůj rozvoj. Každopádně pokud má tým typu SKV v těchto nastavených podmínkách hrát důstojnou roli v nejvyšší soutěži, je to nutnost. S čím jsme úplně nepočítali, byla určitá obměna týmu, která ale asi musela přijít. V posledních třech sezonách se v týmu objevilo celkem 55 hráčů, kteří zasáhli do superligových zápasů. A jen šest z nich z letošního kádru bylo na Vinohradech v době, kdy jsme začali trénovat. O to hůř se pak navazovalo na práci v následujících sezonách, kdy jsme se základním principům naší hry a vazbám mezi jednotlivými hráči museli věnovat déle a prakticky od začátku.“

Máte v paměti nějaký moment, který se vám vybaví jako první při vzpomínce na uplynulé tři ročníky?
David Bouša: „Osobně budu rád vzpomínat na poslední zápas základní části v České Lípě v sezoně 2019/20, kdy jsme s týmem poprvé v historii klubu postoupili do play off. Snad jsme tím udělali radost všem lidem z SKV, i když je škoda, že před našimi domácími zápasy byla sezona ukončena. Letošní zvládnutá série s Pardubicemi v play down ve mně zanechala také pozitivní vzpomínky a mám radost, že jsme se s klubem rozloučili vítězně.“
Michal Kotlas: „V paměti mi také určitě utkví historicky první postup do play off pro SKV, který jsme potvrdili v šíleném posledním zápase základní části v České Lípě v prodloužení a určitě také právě čerstvá série play down s Pardubicemi. Taky si budu pamatovat vítěznou páku nad Bolkem Kytkou v útrobách sokolovny, kde jsme se jednoho večera ‚starali o tým‘ (směje se).“

Čemu se teď budete místo trenéřiny věnovat a co byste na závěr vzkázali příznivcům nebo členům SKV?
Michal Kotlas: „Budu se nyní věnovat především své rodině, bez které bych vlastně ani trénovat nemohl. Manželka mě v životě kolem florbalu vždy podporovala, přestože sport nikdy nebyl jejím životním založením. A vím, že pokud by přišla nějaká další trenérská příležitost, znovu mi tu podporu dá, byť to pro ni nebylo právě v posledním období po narození našeho druhého potomka, syna Mikuláše, lehké. Určitě se těším, až vezmu obě děti na zápas SKV a doufám, že tam potkám co nejvíce příznivců a fanoušků SKV. Hráči na hřišti je totiž potřebují. Tím bych chtěl všem poděkovat za přízeň i nepřízeň. Chtěl bych poděkovat i všem hráčům, se kterými jsme mohli spolupracovat. Byla to velká zkušenost a děkuji za ni.“
David Bouša: „Ve volném čase, který jsem poslední tři sezony strávil florbalově, budu co nejvíce se svou rodinou. Z našeho syna Matěje se však stal velký florbalový nadšenec, takže zřejmě budeme v příští sezoně pravidelnými diváky na superligových zápasech. Všem lidem kolem SKV bych chtěl poděkovat za podporu a všem hráčům, které jsme za ty tři sezony vedli, za spolupráci. Na Vinohradech panuje přátelská až rodinná atmosféra a já si vážím toho, že jsem mohl být součástí klubu.“