Po této sezoně ses rozhodl k ukončení hráčské kariéry. Co tě k tomu vedlo?
„Těch důvodů k ukončení kariéry bylo vícero. Ihned po skončení sezony jsem uvedl, že o své budoucnosti budu muset pořádně popřemýšlet. Poslední měsíce pro mě byly z hlediska pracovního a osobního nadmíru náročné. Bohužel pak do hry vstoupila řada dalších faktorů, které můj názor nakonec překlopily směrem od florbalu k profesní dráze. Bylo to velice těžké, možná úplně nejtěžší rozhodnutí v životě, ale to k životu každého z nás zkrátka patří.“

Rozmýšlel ses dlouho nebo jsi měl poměrně jasno?
„Jak už jsem říkal, nebylo to vůbec jednoduché rozhodování. Někde tam daleko v hlavě jsem měl jasno už asi od půlky loňské sezony, ale láska k florbalu mě stále vracela zpátky a já se zkrátka ten fakt, že to, co mi vrcholový sport do té doby dával, utíkalo strašně rychle den co den, snažil nepřipouštět. Další sezonu v podobném vytížení bych si však už opravdu představit nedokázal, takže razantní rozhodnutí muselo chtě nechtě přijít. A já věřím, že navzdory současné bolesti tohoto kroku pryč od aktivního hraní florbalu nebudu litovat.“

V SKV jsi strávil uplynulé dvě sezony. Jak bys celé své angažmá zhodnotil?
„Doslova jako na horské dráze. Po úvodní náročné a zejména na mou psychiku dosti těžké sezoně přišlo obrovské uvolnění v dalším ročníku, ale vesměs vytížení, se kterým jsem tady tak trochu počítal, se mi bohužel nedostalo. Ale takový je život, nikomu to za zlé rozhodně nedávám. I to však mohlo být jedním z bodů, který hrál při rozhodování roli. Ani jedna ze sezon se pro náš tým nevyvíjela vůbec dobře, troufám si říct, že každý z nás, zejména my mladí kluci, si prošel hodně kvalitními zkouškami do života. Jsem však nesmírně rád za to, že jsem mohl prožít letošní boje o záchranu. To, co předváděla celá kabina, jeden vedle druhého, to bylo přesně to, co se od profíků v klíčových chvílích sezony očekává. Klobouk dolů přede všemi.“

Jak už jsi zmínil, poslední sezona končila náročným play down s Pardubicemi. Jak moc z tvého pohledu byla série vyhrocená a jak moc náročná?
„Když se za tím ohlížím s mírným odstupem času, tak sérii o záchranu vnímám jako moje dvě celé sezony v Praze zmáčknuté do dvou týdnů obrovské dřiny. Přišlo mi, že jsem v průběhu série zažil snad úplně všechno. Euforie, nadšení, ale také strach a obavy z toho, že to vlastně nemusí vyjít. Ale to k tomu samozřejmě patří, ostatně i vidiny neúspěchu někde v dáli proměnily naši kabinu v neuvěřitelně dravou smečku. A věřím, že přesně takové momenty posloužily většině z nás jako dobrá škola. Nejen na hřišti, ale také v osobním životě.“

Nakonec se podařilo superligu na Vinohradech zachránit po výhře 4:2 na zápasy. Jaké pocity v tobě převládly po závěrečné siréně?
„Obrovská úleva. Myslím si, že po závěrečné siréně ze mě spadly i všechny ty pivní obloučky na mém bříšku (smích). Zároveň jsem však cítil hrdost a zadostiučinění po tom všem, co jsme tomu v sérii obětovali. Výhra byla dárkem nejen pro tým, ale také fanoušky a všechny, kdo pro Sokol dýchají. Těm patří z naší kabiny jeden velký dík. Zní to jako opotřebované klišé, ale bez nich bychom zkrátka dva body z Pardubic neodvezli. A já? No řekněte sami, kdo má tu možnost rozloučit se vítězně? Ani Bořku Dočkalovi se to jakožto legendě Sparty nepovedlo.“

Jaké byly následné oslavy?
„Bujaré a ušité na míru tomu, co jsme dokázali. Přiznám se, že místy to spíše vypadalo jako oslava olympijského zlata, někteří naši jedinci zdatně konkurovali hrdinům z Nagana. Kéž by na hrací ploše... Ale každý z nás to potřeboval, sezona byla dlouhá a nejistá, takže kámen ze srdce spadl úplně všem. A se vší úctou ke každému, zakončit ročník vítězstvím není úplnou samozřejmostí.“

Čemu teď budeš hlavně věnovat svůj čas místo florbalu?
„Naplno se pustím do své novinářské profese. Nová pracovní nabídka a pozice mi otevře zase další dosud neprobádané cesty. Samozřejmě nesmím opomenout ani studium, dvě vysoké školy se o mé vrásky na obličeji s chutí postarají. Ale vody florbalového oceánu rozhodně neopouštím nadobro, Sokolu i celému dění v domácím prostředí chci nadále zůstat nablízku, jak to jenom půjde. A pokud by nový trenérský sbor sháněl posilu na střídačku, jsem ochoten vyjednávat (smích).“

Jak ses vlastně k profesi sportovního novináře dostal a byl to vždycky tvůj sen?
„Asi jako každý z nás k tomu, co dělá. Nějaká touha se ubírat do mediálního prostředí tam určitě byla, ale ten klíčový zlom nastal tehdy, kdy jsem stál ve správnou dobu na správném místě. Pak když se člověk své šance chopí, už by ji neměl pouštět. Mým dětským snem bylo hrát NHL, tam jsem teda trošičku přestřelil, tak se do zámoří pokusím dostat alespoň s mikrofonem v ruce. I to se ve finále bude počítat.“

Co trénování? Budeš i nadále působit jako trenér u mládeže?
„Zatím zůstávám trenérskému sboru nablízku, domluvili jsme se, že o dalších krocích budeme diskutovat v létě. I kluci o mé situaci ví, chtěl jsem, aby se to dozvěděli přímo ode mě, a ne někde z internetu. Touha pokračovat je velká, ale jak už bylo řečeno na začátku, časové možnosti se den ode dne výrazně zužují. Ale pokud by bylo nejhůř, pozice konzultanta na dálku je prý v současném sportu celkem ceněná. Tak snad i SKV by ocenilo takové služby (smích).“