Na sraz dorazili hráči i s rodiči a hned se vrhli na stavění dvou hřišť, polepování šaten a všeho potřebného. Hráči se poté začali připravovat na svoje zápasy, rodiče prošli rychlokurzem, jak ovládat časomíru a mohlo se začít.

Vše běželo jak na drátkách, zápas střídal zápas a najednou tu byl konec turnaje. Vše jsme poklidili a společnými silami začali připravovat hřiště na další program. Tím byl odpolední zápas našich mužů, na který jsme se velmi těšili, protože nás čekal společný nástup na plochu.

Pro mnohé z nás to bylo vůbec poprvé. Nervozita v potemělé chodbě by se dala krájet. Pak to šlo vše ráz naráz - dát svojí malou ruku do mužské tlapy, začít křičet něco, protože to křičí ten, co mě vede za ruku, a vyrazit na hrací plochu, co nám naše malé nožky stačí.

Pozdravit diváky, říct chlapům hodně štěstí a honem do hlediště k připraveným bubnům. O přestávkách mezi třetinama jsme dostali možnost ukázat také trochu toho našeho umění. To, že bylo hřiště dvakrát tak velké, než na kterém normálně hrajeme, nám radost vůbec nekazilo.

Rvali jsme se o každý balonek a užívali si potlesku diváků. Na konci utkání si s námi chlapi kromě tradiční děkovačky ještě udělali společné foto. Máme vykřičené hlasivky, ruce bolavé od bubnování a tleskání, ale oči nám svítí radostí.

Jsme po celém dni v hale sice děsně unavení, ale neuvěřitelně spokojení, protože to byl prostě SKVělý den. VELIKÝ-VELIKÝ DÍK všem rodičům, rodiným příslušníkům a kamarádům, kteří nám včera pomáhali, fandili či přinesli něco na zub.

 Za trenérskou bandu Lucka